Vracenky

I já bych v pomyslné anketě neprávem opomíjených českých filmů hlasoval pro Vracenky. Lepší vykreslení atmosféry 50. let s naivním budovatelským nadšením na jedné straně a krutým, mnohdy absurdně nelogickým terorem na straně druhé jsem v českém filmu neviděl. Jakoby si J. Schmidt vzal to nejlepší z podobně laděných filmů vyprávěných z hlediska dítěte. Od Truffauta (Nikdo mě nemá rád) má autenticitu a přesvědčivost popisu dětství z pohledu malého (ne právě vzorného chlapce a ze Svěrákovic Obecné školy humor vznikající ze setkání dítěte se světem dospělých. Vlastní příběh Honzíka Domnosila skvěle doplňují archivní vsuvky o stavbě Stalinova pomníku - největšího skupinového sousoší v Evropě. Jak typické pro české dějiny 20. století: slavně odhalen byl tento pomník jen třičtvrtě roku před tajným Chruščovovým projevem odhalujícím Stalinův kult osobnosti a o sedm let později neslavně odstřelen. (19.04.2009)

Byla jsem velmi ráda za použití autentických záběrů. Krásně dokládaly dobovou atmosféru. Já jsem si myslela, že je tenhle film mnohem starší, proto mě zarazilo a překvapilo datum jeho výroby. Tenhle film má nesporný klad. Všechno, co se děje vidíme dětskýma očima. Nedávno jsem se procházela s foťákem v ruce po Letenských sadech a došla k metronomu. Štěstí, že tam ta příšernost nestojí a nečumí na Prahu.. (06.01.2014)

Iba včera som písal o svojej precitlivenosti na historické reálie, ak sa týkajú doby, v ktorej som žil, a deň po vydarenom PF 77 som mal možnosť vidieť ďalší film, ktorý ma prekvapil a potešil. Vracenky sú málo známym, ale veľmi vydareným retro filmom, ktorý upúta nielen čudným názvom. Dobrým nápadom bolo pozrieť sa na zlé obdobie našich dejín optikou desaťročného chlapca a ešte lepším nakrútiť film ako čiernobiely. Potom už stačilo dohliadnuť na to, aby štyridsaťročný odstup od zobrazovaného obdobia nebol viditeľný a výnimočný film bol na svete. (17.12.2011)

K VRACENKÁM jsem se dostal zcela náhodou, abych s údivem zjistil, že je to film netušené krásy. Již od prvního záběru mě chytil za srdce a zcela dostal. Tedy bohužel ne zcela bezvýhradně, vadil mi tam - dle mého soudu zbytečný - voiceover hlavní postavy a herecký výskyt některých individuí, které nemůžu vystát (např. Švandová, Vašut; naopak Suchařípa je famózní a všichni dětští herci velmi dobří). Rovněž mi přišlo, že je z filmu příliš znát, že byl natočen na počátku 90. let, a nikoli v době, v níž se odehrává - je to znát třeba z - v podstatě současné - češtiny dětských herců (pusťte si nějaký film z 50. let, abyste viděli, co mám na mysli, když říkám, že se tehdy mluvilo jinak). V jedné scéně dokonce hlavní postava pronese na znamení údivu slovo epesní, což bylo - pokud se nepletu - slovo, které bylo v módě právě v 90. letech, a malý kluk v 50. letech by ho pode mě určitě nikdy nepoužil. Pokud jde o přednosti snímku, VRACENKY mě zaujaly výbornou černobílou kamerou Jiřího Krejčíka a krásnou hudbou Jiřího Šusty, jakož i atraktivními lokacemi staré Prahy a zajímavými prostřihy z archivu Krátkého filmu Praha (mj. o vzniku Stalinova pomníku na Letné či vystavení balzamovaného Gottwalda na Vítkově). Při sledování jsem si vzpomněl na Irenu Douskovou a její knihu Hrdý Budžes, která je VRACENKÁM velmi podobná - i ona staví svou komiku na naivitě dětského pohledu na těžký život za totáče, jen o dvě dekády později. Podobnost mezi oběma díly je dokonce natolik zarážející, až jsem skoro v pokušení se domnívat, že Dousková VRACENKY znala a více či méně přiznaně se jimi "inspirovala". Kdo to ví, odpoví... Každopádně tohle je vážně skvělý film, pokud byste tedy na něj někde narazili, jděte do něho, ručím za to, že nebudete zklamáni. (10.05.2014)

Podobně jako Tichá bolest jsou i Vracenky neprávem pozapomenutým filmem, reflektujícím zrůdnost bolševického režimu. Dospělý komentář malého hrdiny připomene vypravěčskou fintu Harper Leeové (Jako zabít ptáčka), postava „strejdy“ Franty zase dokáže, že O.Navrátil nebyl jenom Emilem Nádeníčkem z Básníků. (10.07.2010)