Farářův konec

IHS - aj, král tvůj béře se k tobě sedě na oslici - dnešní optikou lacinější pokus o převlek dobových epických motivů ( v návaznosti na Jasného Procesí k panence a Podskalského Bílou paní ) do jinotajných rouch duchovní lyriky a pout'ové frašky, ♫hudebně oscilující mezi Matuškou, vesnickými odrhovačkami a exploatací hloubky Dvořákových Biblických písní. Škvoreckého vlažná hra na lidičky bez výraznějšího režijního pointování, střih bez citu pro rytmus, pouze nahozené herecké výkony, vše navíc srážené množstvím zúčastněných neherců - nic co by v dobové produkci přesvědčivěji nezazářilo v jiných opusech. Překvapivě tu ale nalezneme základní kameny celé Troškovy Hoštické anabáze. 2-3* Škoda nedotaženého tvaru (13.04.2012)

Film by se dal brát jako poměrně zdařilá crazy komedie. Jenže film má v sobě i něco víc než pouhou taškařici. Těch narážek a zesměšnění je tu přespříliš. Vlastimil Brodský jako dobrosrdečný kostelník a farář diletant v jedné osobě; Jan Libíček jako na oko dobrotiví, jinak však ctižádostivý a nepřející učitel-nekňuba. "Souboj" těchto dvou mužů zasazen do vesnice kde neřest jen kvete. Kdo dokáže změnit povahy lidí? Kněží či světská moc? Co je pro svět důležité pokrok či porozumění? A je chybou dělat něco, na co nemám, když to přeci jen myslím dobře? Dokáže vyvést nás na světlo nový Mesiáš? (08.05.2009)

Pokiaľ by mal niekto napríklad vďaka Každý den odvahu pocit, že Schorm točil iba ťažko pozerateľný nedivácky art, tak ho môže Farárov koniec vyviesť z omylu. Formanovsky novovlnovo ladený film "ze vsi" s rázovitými postavičkami a preslovmi, ktoré mali potenciál zľudovieť, lenže sa tak z nejakého dôvodu nestalo. Farárov koniec je totiž aj tým umeleckým filmom, plným obrazových metafor a tie inteligentné preslovy predsa len nemajú u divákov takú váhu, ako vtipné hlášky. Film je okrem iného aj o miere pokrytectva, ktoré je v našich dvoch malých krajinkách natoľko úsídlené, že sa o ňom dajú točiť filmy donekonečna. Záleží potom na tom, kto sa tejto témy chytí a ukáže ju tak inteligentne, ako práve Schorm. Farárov koniec by nemusel byť braný iba ako underground českej novej vlny, ale ako evergreen minimálne verejnoprávnych televízií. Keď už kvôli ničomu inému, tak aspoň kvôli Brejchovej nohám :). (26.10.2013)

Až při druhém zhlédnutí jsem si všiml, jak si jsou obě Schormovy frašky podobné. „Tak já tam vrazim toho flanďáka.“ Jak Schorm ztotožňuje „postavy“ s jejich „herci“ (a zpochybňuje tak skutečnostní statut všeho, co se ve společnosti děje), je jen jednou dimenzionálností jeho filmu. „Akorát ten Lojza je tak trochu anachronismus.“ Schorm se Škvoreckým směstnávají sto let (ba víc) do jediného okamžiku. Celková atmosféra i různé detaily (včetně těch dnes už nenápadných) dokonale matou diváka, v které že době se to vlastně odehrává. Náznaky starého dobrého středověku šperkují směs zlaté éry sedláctva v 19. století s katastrofou komunismu. Svorníkem je kantor, komunistický demagog stejně jako prostomyslný josefinský osvícenec. Každopádně blbec s funkcí. Pokrok: „lidi se budou mít tak nějak rádi“. Do toho babčina televize jako jediný průhled do soudobého světa (k vidění je třeba Přenosilka nebo sám mudrující Škvorecký). Na této podivuhodné scéně se odvíjí boj mezi náboženstvím a „vědeckým ateismem“, boj mezi starým a novým opiem. Přichází flanďák, ušlápnutý kostelníček, falešný farář. Obejme osud, který ho vzal za pačesy a stává se svatým velebníčkem. Je to ale dost divná ves. A to je třetí dimenzionálnost: jakoby celá společnost se svými masovými jevy a instancemi smrsklá do jedné obce. (Obzvláště půvabní jsou „elementi“.) A dvě mocnosti soupeřící o „budoucnost“ – o děti. A všichni touží „využívat služeb“ svého nového faráře. A on? „Kam se hnou, Kristus Pán se na nich pořád dívá.“ Jeho příběh je stylizován dle evangelií – a tak ho vidí „Jan Páně“: příjezd na oslíku, pokušení na poušti atd., až po proces (Ježíš jako Mesiáš, kostelník jako farář) a konec na dřevě mezi dvěma lotry. (Jen to vzkříšení tady chybí.) Jména: Jan „miláček Páně“, Juda, Magdaléna, Antonín. Postupně jde do tuhého a divákova pozornost je přesměrována od pokrokového tlachání k nepokrytě předvedeným praktikám bolševické zvůle. A u všeho „pozorovatelé a poradci“ – autoři filmu hrají se zcela odkrytými kartami. Svatý Václave. Všechna čest Schormovi, jak dokázal s drzou samozřejmostí připomenout, že tohle je země křížů u cest, země tisíc let pokřtěná, když právě tento živel povolává nejen k tragikomické konfrontaci s tupým prázdným pokrokářstvím, v němž si užitečný blbec bolševiků tolik libuje, v němž vidí spásu světa, ale posléze i k odsouzení bolševického teroru a tupě přihlížející společnosti. O čem je vlastně ta úvodní pouťová píseň? Loupežníci zavraždili kupce. Fraška. Skvělý Libíček, krásný Brodský. Vrátím-li se k onomu směstnání stoletého času do jediné scény, vidím, co znamená název. Ano, toto je stoletý okamžik farářova konce. (03.08.2011)

Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct. (23.09.2016)