Farářův konec

Hodně rozporuplný film. Biblická alegorie na Ježíšův život, konflikt křesťanské víry a komunistického přesvědčení, místy i docela vulgární komediálnost. Vnímat se tento film dá opravdu na mnoha úrovních. Závěrečná scéna „ukřižování“ pak při pozorném čtení nese přímo atributy geniality. Přesto, že se jedná o zdařilý film, postrádá Farářův konec ve své alegoričnosti onu poetickou hravost Juráčkova Případu pro začínajícího kata nebo hořkost Němcova snímku O slavnosti a hostech a ve své mnohovrstevnatosti se občas tak trochu ztrácí. Škvorecký konečnou verzi příběhu popisuje jako „platónskou ideu české vesnice, protknutou jako trny konkrétnem tajné policie a zarámovanou do struktury chaplinovské frašky". (26.08.2010)

Farářův konec je po mnoha stránkách velice dobře zvládnutý film. Například se pyšní nádhernou kamerou, protože nemálo záběrů má velice poutavou a líbivou kompozici. O kvalitě hereckých výkonů snad nelze pochybovat. Brodský si zde hraje to své obvyklé, což není špatně. Velkého prostoru se zde dostalo Janu Libíčkovi, ten toho plně využil a vytvořil zde možná svou životní roli. Výhradu snad mám k osobě režiséra. Jeho pojetí kdy se realita mísí s fantastickými pouťovými výjevy mi ne úplně sedlo. Spívané vstupy dvou subret na mne psůobily vysloveně rušivě a protivně. Myslím, že zfilmovanému příběhu by více slušelo tradičnější pojetí. Ale to je hodně subjektivní názor a i přes mé výhrardy, považuji Farářův konec za velmi dobrý. (19.01.2011)

Taková zábavná fraška o jednom zbožném kostelníkovi, který by rád, ač je sám velký hříšník neboť na jeho duši leží velká lež, pomáhal jiným hříšníkům k očistění. Vesnice, kde se chtějí všichni upřímně polepšit, je jako stvořená pro faráře tohoto typu. Komediální rovina filmu je základem kvality, nechybí absurdní výjevy (stavění rozhlasu, nebo stále uniformovaný Jan Schmid) výborné dialogy kantora s farářem a samozřejmě jemné zamotání děje, ať je to fraška se vším všudy. Evald Schorm si mě absolutně získal svojí povídkou Dům radosti se sbírky Perličky na dně od té doby, je pro mě vlastně povinností vidět z jeho tvorby co se dá. I po dalším filmu však zůstává ona povídka na mém pomyslném vrcholu kvality E.Schorma. (21.01.2013)

Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct. (23.09.2016)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)