Farářův konec

Ubohý kostelník, který si přeje být knězem. Prostý jako to boží hovádko a milovaný ve vesnici padesátých let, kde kněze nět. (Kam se asi všichni ztratili?) Jako Ježíš přišel na oslici, jako Ježíš byl sváděn na hoře ďáblem v podobě partijního, straně a jejím idejím oddaného učitele, jako Ježíš chrání padlou ženu, jako Ježíš nakonec zemře - vise před tím mezi dvěma lumpy, jedním polepšeným a jedním policajtem. Alegorie v alegorii: Výpověď o českých poměrech skrytá v alegorii o Ježíší, ukrytá v příběhu o kostelníku, jenž podváděl své farníky - ale vlastně tak nějak čistě a upřimně. To vše již poněkud překombinovaně zabaleno v tom, že jde o jarmareční hru předváděnou na jakési vesnické veselici. Herci: Géniální Brodský - prostý, dojemný, upřimný (Nejmilejší je ve scénách po mši - při udělovaní svátostí, kdy si jako věřící uvědomuje, že se dopustil svatokrádeže). Jana Brejchová nikdy nehraje mizerně a roli vesnické Maří Magdalény zahrála rovněž brilatně. Výborný Libíček v roli trochu patolízalského, trochu idealistického učitele, který však slouží ideji víc než lidem, třebaže je má tolik rád, jak dává častokrát najevo. Bohužel je má rád toliko, co ideje, ne v jejich ubohé skutečnosti. A kolem malost české vesnice - buranství a omezenost. Její obyvatelé věří a podléhají tomu, co jim zrovna kdo nakuká. Pro mě nejlepší český film šedesátých let a to je z čeho vybírat. (13.06.2004)

Tak dialogy mezi vynikajicim vesnickym ucitelem ( Jan Libicek ) a falesnym knezem ( Vlastimil Brodsky ) jsou vyborne a jsou skutecnou ozdobou filmu. Zaujme i starenka v podani Josefy Pechlatove. Jinak ma film spoustu hluchych mist a moc nedrzi pohromade. Hodnoceni jen kvuli datu vzniku nebudu zvysovat. (17.11.2010)

Neuvěřitelně nadčasové podobenství fungující v každé době. Schorm nastavuje společnosti zrcadlo, které není ani trochu zkřivené. I když by se možná, ohledně záměny, mohla vybavit komedie Vrchní, prchni, o Revizorovi nemluvě, tak blíže má film k hořkým příběhům Formana (Hoří, má panenko) a Papouška (Homolkovi) či k módně zatracované venkovské trilogii Z. Trošky, která ukazuje pravou tvář nejen venkova. A samozřejmě hrabalovský konec. (07.06.2018)

Nebudu předstírat, že jsem unešen ze Schormovy „kožené a suché“ filmařiny, nepřetržitého sledu metafor a alegoriíí jen proto, abych neztratil tvář. Úsměv a humor je intelektuálně zakódován a skryt za unylé cukání koutky a ospalé mžourání Evalda Schorma i Josefa Škvoreckého a příliš ho neuvolňuje ani precizní kamera Jaromíra Šofra. Z„nové vlny“ je mi Schormova tvorba nejvzdálenější, přestože jsem si dobře vědom její hodnoty. Farářův konec není výjimkou. Má všechny atributy kvality, ale já je ocenit nedokážu - až na jediný :-) Zbožňuji scény s babičkou v posteli, ostatně jako Josefu Pechlátovou ve všech filmech. (06.02.2009)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)