The End of a Priest
Farárov koniec
Režie:
Evald SchormKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jan KlusákHrají:
Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jana Brejchová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Jaroslav Satoranský, Vladimír Valenta, Helena Růžičková, Josefa Pechlátová (více)Obsahy(1)
V jedné malé horské vsi neměli faráře. Děda, bába a mladičká matka s nemocným dítětem v náruči se proto vypravili dolů do města, aby tam novorozence dali pokřtít. V sakristii kostela nalezli kaplana. Téměř násilím ho museli přesvědčit, aby provedl požadovaný úkon. A stal se zázrak – dítěti se ulevilo. Radost a vděčnost vesničanů neznala mezí. Zazněla zde nabídka, aby s nimi kněz odešel do hor, kde je ho víc potřeba. Kdo by tehdy tušil, že jde o pouhého kostelníka, který si převlečen do kněžského roucha zkoušel žehnací gesta? Protože jde o kostelníkovo životní přání, vydává se do hor, kde ho obyvatelé přijímají s radostí. Kostelník probudí v lidech nejen činorodost, ale vede je také k zamyšlení nad životem. Velký souboj však musí svést s místním kantorem, který je ztělesněním licoměrnosti… Námět na svěží komedii s prvky satiry a skrytého podobenství pochází z pera Josefa Škvoreckého. „Jeden má glejt, ale ve skutečnosti to učitel není, druhý glejt nemá, ale kněz to ve skutečnosti je.“ Tak charakterizoval Josef Škvorecký hlavní postavy filmu, který v roce 1968 natočil režisér Evald Schorm s Vlastimilem Brodským, Janem Libíčkem, Janou Brejchovou, Helenou Růžičkovou, Zdenou Škvoreckou a Josefou Pechlátovou. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (109)
Fantastičtí Brodský a Libíček. Kontrast víry kostelníka a "rozumného" uvažování učitele. Myšlenky, že ušpinit si ruce pro blaho všech přeci není nic špatného, nebo si je ušpinit jen trochu, nebo si je ušpinit a pak říct, že jste to tak vlastně nechtěli, jsou stále aktuální a měli by být ukazovány jako varování před totalitou a "všeobecným" blahem. ()
Hodně rozporuplný film. Biblická alegorie na Ježíšův život, konflikt křesťanské víry a komunistického přesvědčení, místy i docela vulgární komediálnost. Vnímat se tento film dá opravdu na mnoha úrovních. Závěrečná scéna „ukřižování“ pak při pozorném čtení nese přímo atributy geniality. Přesto, že se jedná o zdařilý film, postrádá Farářův konec ve své alegoričnosti onu poetickou hravost Juráčkova Případu pro začínajícího kata nebo hořkost Němcova snímku O slavnosti a hostech a ve své mnohovrstevnatosti se občas tak trochu ztrácí. Škvorecký konečnou verzi příběhu popisuje jako „platónskou ideu české vesnice, protknutou jako trny konkrétnem tajné policie a zarámovanou do struktury chaplinovské frašky". ()
Farářův konec je neuvěřitelně silné filmové podobenství, jemuž může z diváckého hlediska asi nevíc ubližovat jeho jistá "experimentálnost". To slovo píšu v uvozovkách, protože spíše než o snahu experimentovat tu zjevně šlo o snahu nezasazovat film do konkrétních reálií. Ani v roce 1968 přece nebylo úplně možné natočit syrový kritický film z komunistických padesátých let. Navíc to Schormovi umožnilo pracovat s tématem frašky, s divadelní nadsázkou a ještě k tomu skvěle rozehrát řadu paralel biblického textu. Přesto je nutné říci, že je to tak trochu z nouze ctnost a že je to na filmu poněkud znát... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, kinej, Radek99,Matty, Pohrobek... ()
Farářův konec jsem měl zafixovaný jako jeden z nejpůsobivějších snímků československé kinematografie 60. let. Opakované zhlédnutí po letech ale výjimečný zážitek nepotvrdilo. Ze Schormova snímku se vyklubal "jen" solidní, naprůměrný kousek, který pozvedává přítomnost dvou velkých herců - Vlastimila Brodského a Jana Libíčka. Libíček exceluje v roli venkovského učitele a starosty obce v jedné osobě. Je to jedna z nejvděčnějších postav jeho předčasně ukončené, nicméně intenzivní a úspěšné herecké dráhy. Jeho kariérista, manipulátor a intrikán představuje tvář státní moci, kterou herec systematicky paroduje, ironizuje, vysmívá se ideologickým klišé, frázím a pokrytectví. Jeho protipól představuje sympatický kostelník, který spíš z nedorozumění než ze zlého úmyslu přijme post faráře v obci, kterou projíždí. Nová role, po které konec konců tajně toužil, ho postupně pohltí a falešný kněz se stává morální autoritou a protiváhou světské moci. Tohle východisko je hodně zajímavé, jenže vzhledem k potenciálu nevytěžené ani zdaleka tak, jak by si zasloužilo. Film je hodně nekonzistentní - na jednu stranu směřuje k pohodové komedii z českého venkova ve stylu kultivovanějšího Trošky, pro kterou jsou typické postavy typu hypochondrické svéhlavé babky. Na druhé straně se objevují ve scénách s kramářským divadlem a podivnými dohlížiteli-poradci alegorické motivy, které by se mnohem spíš hodily do nějaké intelektuální reflexe pro náročného diváka. K tomu připočtěte tragický konec, který se tluče s komickou příjemnou atmosférou, a ve výsledku máte snímek, který neví, čím chce být. Celkový dojem: 65 %. ()
Galerie (9)
Zajímavosti (18)
- Ve filmu zpíval Kühnův dětský sbor. (M.B)
- Vtedajší farár pustil filmárov aj do kostola v mieste natáčania, ale potom ho museli znova vysvätiť, lebo pomocní robotníci totiž jedli zavináče na oltárnych schodoch a nevhodne sa bavili o krátkych sukniach Jany Brejchovej (Majka). (Raccoon.city)
- Posledním natáčecím dnem byl 20. 8. 1968, den před vpádem sovětských vojsk. Jelikož zbyl filmový materiál, byl použit na dokumentaci události. Film si poté odbyl premiér a následně byl na dvacet let „umístěn do trezoru“. (carott)
Mám rád konfrontační humor s vhodnou dávkou životně prozíravé moudrosti, to Farářův konec dokonale splňuje. V prvním plánu chce bavit, ve druhém si s ironickým nadhledem vychutnává paradoxy doby i zdánlivé absurdity každodenního společenského života. Na věci pohlíží z více stran, následně je zlehčuje, zpřevrací a vynalézavě si dobírá realitu. Laskavá osudovost za přispění předurčené jízlivosti laškuje s každou neřestí a pokušením. Záblesky společenské sebereflexe odráží nespokojenost, nebouří v kritice, ale v hrátkách paradoxů. Antinomie protikladů je strhující ve svém postupném dávkování, alegorie dodávají rozporu osobitou podobu a konec je již plně v režii cynické krutosti života a jeho poslání. Hlavní postavou elegantní a životně smutné taškařice a reflexnímu odrazu života je kostelník Albert (vynikající Vlastimil Brodský), samozvaný vesnický farář. Jeho poznávacím znamením je tolerantní smířlivost, vychází z pohodlnosti i osobní nedokonalé zkušenosti. Role v masce se stává posláním, nedostatky v odstupu zlidšťují a chlácholí. Póza a dokonalé lidské vžití do role hry je podstatou skutečnosti i nadějnou vizí budoucnosti. Druhou polohou autority života je vesnický kantor (skvělý Jan Libíček), samozvaný lídr obce a budovatel světlých zítřků. Když osobní ambice přesahují schopnosti a charisma, stává se pokroková snaha se skrytou mocichtivou podstatou záludnou a nepředvídatelnou pro všechny lidské bytosti v širokém okolí. Uraženost a zneuctění osobních zásluh buduje budoucnost i proti všeobecné vůli a ochotě. Hrozí, mstí se a s překvapením pozoruje drolící se přeludy mámení a vlastní zodpovědnosti. Hlavní ženskou postavou je Majka (dobrá Jana Brejchová), lehkomyslná utěšovatelka osamělých mužských duší a těl. Bezprostřednost je odzbrojující i kontraproduktivní. Výraznou postavou je svébytná babička (velmi pozoruhodná Josefa Pechlátová), nemohoucí stařenka. Znuděna osamělostí se hystericky dožaduje pozornosti. Zde vzal Troška svůj vzor do Slunce, sena, a nelze se mu divit. Důležitou postavou je Bílý biskup (velmi dobrý Martin Růžek), světská spravedlnost v podobě šokované autority duchovního směrování a víry. Symbolickou postavou je Jan Páně (velmi zajímavý Václav Kotva), slaboduchý vesnický prosťáček. Představitel bezmezně oddané víry v horlivosti vše vidí v předurčenosti a očekávání konečné spásy. Z dalších rolí: žárlivá a nedočkavá nevěsta Anna (zajímavá Zdena Salivarová-Škvorecká), její bránící se nastávající Toník (velmi zajímavý Jaroslav Satoranský), typicky ovlivnitelný vesnický hospodář a Annin otec (Vladimír Valenta), jeho manželka (sympatická Helena Růžičková), doprovázející Černý biskup (Gueyu Cheick), symbol absurdní tragikomedie života vandrák Lojza (pozoruhodný Vladimír Jedenáctík), bedlivě sledující a na vše připravený policejní hejtman (zajímavý Jiří Lír), principál svérázné pouťové atrakce (příjemný Pavel Bošek), jednoznační a strach nahánějící pozorovatelé (zajímaví Jiří Hartman, Pavel Landovský, Karel Bělohradský a Petr Kopřiva), či s kostelníkem nespokojený farář (Jiří Roll). Farářův konec není čistokrevnou společensko-politickou satirou, sarkasmus je prostředkem ke zvýšení účinku protikladu. Zábava je uvážlivě cynická, neslibuje, pouze poodhaluje a vysmívá se. Zaslepenosti ničíme sami sebe navzájem. Morálka společenská v císařových nových šatech. () (méně) (více)