Každý den odvahu

Doba, jež je sice pořád bolestně zarytá do českého povědomí, ovšem její rány se již pomalu zacelují, a jako vždy se zapomíná. Syrovost, s níž je film podán, pak ztrácí na kýženém efektu. Střípky kritiky, po filmu roztroušené, ztrácejí na srozumitelnosti. Proto jsem schopen ocenit vynikající výkony herců, Schormův kumšt, invenci a inovativnost, ale složení této mozaiky je pro mne asi stejně obtížné jako skládat tisícové puzzle poslepu. Nemohu říct, že bych se nudil, že bych odcházel od snímku beze stopy. Přesto také nemohu říct, že bych byl zasažen... A co teď s tím? (20.05.2009)

Překvapeně jsem si uvědomil, že to formální znázornění existencionální ztracenosti skrze bezexpoziční scény nasvícené matoucími ostrými světly a plné zmatených opilých postav již znám odjinud. Schormova tragédie o místním blbovi, který jako jediný ve svém okolí nepochopil, že systém je jenom platforma k zahálce, lze celkem bez problému re-aplikovat na současnost. Skrývá se v něm mnoho potměšilých detailů, například když obsolentní důchodci si doma vymýšlejí praktické zlepšováky, zatímco stranicky uvědomělý úderník, který "již měl všechny funkce" není schopný holce ani opravit zip u sukně. Stejně tak neokázalé vtipy těží často spíš z kontextu námětu (pořadatel přednášky o neokolonialismu hledá během ní použitelný vajgl v popelníku; mimino pohoršeně plakající po tom, co Abrhám zařve "Hovno!"). K takřka nihilistickému vyústění se sice dostane film přes několik zbytečně tezovitých a teatrálních pasáží (trhání košile included), ale jakkoli se nabízí závěr ve stylu "snitches gets no bitches", je vlastně o tolik škodolibější v tom, že protagonista nemá ani komu prášit. Všem je všechno jedno. Vtipný mimochodem je také to, že Kačerův uvědomělý třídní debílek je zahrán prakticky stejně jako postava milovaného úderníka Honzy Zemana. (06.12.2023)

Jsou filmy, u kterých nevíte pár dní po shlédnutí, o čem byly. A pak jsou filmy, kdy na tuhle jednoduchou otázku nedokážete odpovedet ani v prubehu sledovaní. A to je přesně případ Schormova filmu. Právě v tom tápání hlavního hrdiny, který umí všechno, ale nedělá nic, je zakopaný onen kritický pes. Skutečně dokonalá výpověď o beznadějnosti doby, kdy padly vybásněné ideály let 50. a ještě nepřišlo šedesátkové uvolnění. Evald Schorm je zručný režisér. Neustále divákovi znesnadňuje orientaci v tom, kde se postavy zrovna nacházejí a jak dlouhá doba uplynula ve fikčním světě od scény poslední. Nevysvětluje a hodně toho nechává na domyšlení divákovi (smrt Abrahámova kouzelníka). Je vidět, že herci většinu doby "formanovsky" improvizovali dialogy. Každý den odvahu je dost nedivácký snímek, o dnes těžko představitelných problémech, což ho odsuzuje k roli nedoceněné šedé eminence Nové vlny. (12.03.2010)

Schorm stvořil jednu z nezajímavějších postav (ne)straníka České nové vlny. Postava Jardy je zajímavá hned z několika stran. Jako mladý nadějný straník pracující v továrně má dveře ke komunistické kariéře otevřené. On však jakékoliv povýšení tvrdošíjně odmítá a dál pózuje fotografům u svého soustruhu. Přičemž tak činí s pohnutkami ryze idealistickými, což dokládá i jeho proslov na stranické schůzi. Zároveň už se pohybuje ve sféře stranických papalášů a finančně na tom také není špatně. Dalo by se tedy říct, že v mimopracovním životě už dávno povýšen byl, aniž by si to uvědomil. Postupně však začíná vnímat svou roli prorežimního šaška. Scéna, kdy ho kouzelník jako dobrovolníka vytáhne na pódium se slovy „děláte to přece pro ně“, pak působí až symbolicky. Vnitřní puzení, které ho poté pronásleduje, jakoby ale nemělo původ v ryze intelektuálním protirežimním vzdoru, ale spíše v existencionální bezradnosti. Lidé, kteří ho obklopují, jsou bez výjimky prospěcháři a pokrytci. Schorm zde v podstatě nestvořil jedinou kladnou postavu. Jardovo dilema překračuje meze komunistické reality a stává se platné v daleko širším kontextu lidské existence. (26.08.2010)