Courage for Every Day
Režie:
Evald SchormScénář:
Antonín MášaKamera:
Jan ČuříkHudba:
Jan KlusákHrají:
Jana Brejchová, Jan Kačer, Josef Abrhám, Vlastimil Brodský, Jiřina Jirásková, Olga Scheinpflugová, Václav Trégl, Jan Libíček, Jan Cmíral st., Josef Krameš (více)Obsahy(1)
Existenciální studie mladého dělníka, který našel smysl života v politické angažovanosti a po kritice kultu osobnosti hledá východisko z těžké morální krize, vypovídá o roztrpčenosti generace "podvedené historií". Schormův debut byl intenzivní provokací k zamyšlení se nad morální zkažeností doby (po osobních výhradách prezidenta Novotného se film dostal do kin s ročním zpožděním, cena kritiky, jež mu byla poté udělena, byla na příkaz oficiálních míst utajena, nesměla být publikována a film byl odstaven). Celý svět kromě Jardy je mravně a lidsky zpustošený, protože na lži a sebeklamu není možné nic lidsky hodnotného vystavět. Z prázdna deziluze se šklebí jiná víra, jež jakoby zvyšuje nihilistický výsměch jakémukoliv nadosobnímu cíli. Schorm přitom svým hrdinou nepohrdá, neboť i přes jeho omyly rozumí jeho trápení. Historie krutého vystřízlivění z ideálů, jež se ukáží být vírou v šikovně namalovaný plakát, je výstražným mravním apelem: kdo potlačuje hlas svědomí, sám se odsuzuje k trpkému osudu ztroskotance.
Mimořádným talentem 60. let se ukázal být Evald Schorm, který hned svou prvotinou Každý den odvahu rozbouřil veřejné mínění. Poprvé se s takovou otevřeností někdo dotkl hroutících se ideálů. Hrdinou je mladý dělník Jarda (Jan Kačer), někdejší svazácký funkcionář, který si zvykl schematické, černobílé uvažování, jedině v práci viděl smysl svého života. Zastihujeme jej však v situaci, kdy přestává rozumět dění kolem sebe, nechápe, proč jeho víra a nadšenectví se stává předmětem nepochopení a výsměchu. Nechápe, že kolem něho se změnil svět, zatímco on ustrnul v dávno překonaných frázích. Stále by chtěl jít příkladem, avšak svými snahami provokuje, zůstává nepochopen i svými nejbližšími, na holičkách jej nechávají i někdejší spolustraníci, kteří si z něho udělali výstavní praporek svých úspěchů. Schorm se však dívá nestranně. Shledává, jak "švejkování" a ležérnost se stávají bezděkým životním stylem, jak opovržlivě projevovaný nesouhlas se zprofanovanými metodami vůbec nemusí vést k hodnotnější nápravě.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (84)
S Evaldem Schormem to spolu máme jako na sinusoidě – jednou mě naprosto nadchne, podruhé předloží kousek, ve kterém spolu se příliš nepotkáváme. Tento snímek se bohužel nachází na té spodní části křivky – téma zlomeného budovatele mě příliš neoslovilo (i když v něm byl velký potenciál) a nic na tom nezměnily ani skvělé herecké výkony všech zúčastněných. Tak snad se příště zase trefím! ()
,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% ()
Pri podobnom type novej vlny by snáď tápali a možno aj zaspali aj samotní Goddard s Truffautom. Lenže my, čs diváci aspoň vieme, o akej dobe film rozpráva a spoznávame tváre celej hereckej smotánky. Takže pokiaľ vás film nebude baviť a pôjde mimo vás, berte ho ako prehliadku slávnych cameo úloh. Neviem, či nechcem dať dve hviezdy, ale vďaka scéne, kde sa Kačer s Brejchovou zabávajú a vchádzajú do miestnosti, kde stará žena lamentuje nad chorobným stavom svojho muža, prikláňam sa k trom. Je to síce inteligentné a po filme sa vám niečo v hlave rozleží, ale Schorm nielen že nenadbieha divákovi, on sa mu snaží utiecť. Koľko divákov ho aj dobehne, je otázne. Žeby to chcelo ešte v budúcnosti jedno pozretie? ()
To nemá nič s kritikou komunistického režimu! A kto to bude tvrdiť, je slepý alebo pokrytec... a hlavne o nič menší hlupák, než papaláši, ktorí túto prvotriednu štúdiu rozorvaného charakteru vyplašene šupli do trezoru. Každý den odvahu nie je o dobe. Je to o človeku. Stále tom istom, nech je doba akákoľvek. ()
Galerie (12)
Zajímavosti (7)
- Pôvodne bolo v prológu a epilógu použité motto z bájky "Sup" od Franza Kafku, neskôr však bolo z distribučných kópii vystrihnuté. (dyfur)
- Podle vzpomínek Jana Kačera se coby začínající herec s tehdejší hvězdou čs. filmu Janou Brejchovou viděl poprvé právě při natáčení postelové scény. (hippyman)
- Natáčelo se v Teplicích a okolí. (optik)
Padesátá léta jsou pryč a budovatelské nadšení nachází své limity. Vlastně je naprosto pryč. Ať už rozhlas zjišťuje výsledky práce mezi mláděží kvůli dobrému příkladu nebo se konají propagandistické schůze s kulturní vložkou, která je sama o sobě trapná a nikdo se ji nechce zůčastnit, nebo se konají angažované projevy o zoodpovědnosti, plánech a společných zájmu, tak to už nikoho nezajímá. Z možná dříve nadšené budovatelské třídy se stává stereotypní maloměšťácká skupina, která za vším vídí jen příležitost ke chlastání, předvádění se nebo rvačkám. A když se vyjede na venkov působí tam jako odloučená odcizená subkultura z jiného světa (vzpomenu kouzelný moment se zabítím slípky, protože nemáme nic k obědu:D). Jenom hlavní hrdina Jarda je ten poslední, kdo se ještě furt snaží. Budovat, angažovat. Ale sám si uvědomuje, že se mu nic nedaří a chtěl by žít jinak. Až by člověk dal za pravdu jeho přítelkyni, když se na něj obořuje Co ty chceš? Kam se to furt rveš? Mají sice pronajatý byt, ale dole v patře musí snášet neustálé hádky stárnoucí manželské dvojice jako děsivý obraz toho, jak jednou skončí a čeho se můžou bát...že jednou budou taky tak staří. V možná místy hůře čitelném filmu pro současnou dobu a mladého diváka jako jsem já vnímám nadčasový rozměr v podobě motivu člověka, který podlehá deziluzi, prohrává to, čemu sám věřil a jeho život ztrací smysl, ale nedokáže to změnit. A tak marně hledá svou jedinou náplň života v něčem, co mu samotnému moc nejde a pod nohama ztrácí i svůj osobní život. Jarda se tak moc snaží, až nakonec příjde o svou přítelkyni v podaní Jany Brejchové (z filmu to tak celkem vyplývá) a nakonci se dostane do asi nejabsurdnější situace, kdy ho odvádí StBák, se kterým se navíc dle všeho znali z dřívejška. Nechybí pár experimentálnějších hravějších šedesátkových prvků (pronásledování a napadení Brejchové ze strany Abrháma v hodně mladém vydání.) Taky tady vnímám plno univerzálních nadčasových moudrých hlášek (Já jsem ten, kterej všechno vodře a nic z toho nemá. No, to jsme všichni, ne?- My už umíme jenom pracovat, ale neumíme se bavit. Musíš umět žít. Žít jít, pít.- Kdo má moc? To by mě zajímalo kdo má dneska moc. Já mám spíš málo-Nahoru jsme se nedostali a dole se nám to nelíbí.) Jan Kačer splňuje svou roli hrdiny (anti)hrdiny ,,civilního muže z lidu´´ skvěle. Moc jsem si užil oblíbeného Vlastimila Brodského v roli bodrého ironického reportéra. Vítě, mě vždycky zajímaj lidi, kterym se v životě nic nepovedlo. Takže mě vlastně zajimaj všichni lidi. Ale jinak já furt jen chválim, furt. Chválim, chvílim, chválím. Chválil jsem, chválit , budu chválit. Až se uchválím. Nono, chválim. Já chválim, ty chváliš, on chválí. Furt! Takže chválíme. Takže dohromady mě určitě druhá filmová připomínka zesnulého Jana Kačera na ČT zaujala víc než páteční Nikdo se nebude smát. Přesto se samozřejmě přiznám, že si ze všedních kousků československé Nové vlny o mladé partnerské dvojici pustím třeba radši znovu rozverné Intimní osvětlení než chladnější Každý den odvahu, to zase jo.:o () (méně) (více)