Lítost

Koncert především (a jak jinak než) Rudolfa Hrušínského, který ale do filmu zaplétá i svoje syny v generačních rolích (taky Vlasta Chramostová si dává repete ze Spalovače). Zpěvák Jaro žije hodně fixován na syna, kterému se snaží ukázat cestu, jak se mít v životě lépe, syn se ale trochu plácá odnikud nikam a snaží se sám najít nějakou hodnotu, kterou definitivně nemá v prospěchu a tak se mezitím (jak se Jaro hned na začátku dozví) schází s partou floutků, co si pouští z recese plyn s tím, že ten kdo ho zavře první je srab. Jaro se snaží syna od všeho chránit a držet dál, i za cenu toho, že mu to zkomplikuje život. Na krátké ploše a v jednoduchém příběhu se opět ukazuje slušně rozvinutý motiv otce umělce a jeho syna, meditace nad hodnotami, líbí se mi i vypjaté momenty, které dávají vyniknout herectví. Film je nenáročný a nenápadný, takže příliš netlačí na pilu. Hrozně rád objevuji tyhle Hrušínského filmečky a pokaždé si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby jeho přirozený herecký talent měl šanci a prostor hrát v zahraničních velkofilmech. (20.02.2024)

Jsem o něco málo starší než Jan Hrušínský, a snad proto se mi vybavili všichni někdejší fotrové mých známých - tvořili jednolitou řadu, která se o své potomky zajímala velice málo, a pokud to měli ve škole dobré, pak vůbec ne. A snad proto mi také byla postava "šahavého" a kecavého" fotra zpočátku dost nepříjemná. Psychologická zkušenost je ale trochu jiná; kvalita otce se počítá jeho dobou strávnou s dítětem. Nejhorší je ten, který vůbec není. U toho, který je, má malý význam to, zda ho hladí nebo políčkuje. Pokud ho hladí, nemá dítě jistotu vzhledem k vnějšímu světu, a může být neurotické, pokud ho políčkuje může sice tušit, že otec je silný a kdykoli se ho zastane, ale může to také přivodit jinou újmu. Rudolf Hrušínský st. je ten první typ, je, a to nadmíru intenzivně. Přitom vyprávění o úspěšné budoucnosti tomu, kdo má dosud jen samé mindráky, může vzbudit pouze účinnou lítost. Ale právě ta je nakonec i spásná. Pozn.: Zajímala by mě historie televizního vysílání. (25.02.2017)

(2x) ,,Když člověk vždycky dělá to, co nemá." ... ,,Člověk není to co je, ale co si o něm lidé myslí." Silná výpověď v rodinném dramatu mezi prozřelým otcem a synem v problematickém období puberty. Mladému člověku obyčejně dlouho trvá, než s odstupem času alespoň částečně docení nějaká ta dávno zažitá rodičovská kázaní. V tomto případě lhostejná klukovská mládež, kteří si pravidelně každý pátek pouští plyn, to byla docela síla! Až se v samotném konci divím tomu optimistickému závěru a tak náhlému projevení lítosti a poslušnosti ze strany Pavla v podání Jana Hrušínského... Jako celek velice nadčasový snímek ze života, který má tolik co říct v každé době a pro diváka jakékoliv věkové kategorie (což ostatně platí o většině filmů, ke kterým psal scénář renomovaný Jiří Hubač). Skvěle sehraná rodinná trojka Hrušínských na čele s mistrem Rudolfem, opět neustále vyprávějícím někdy až protivná moudra, je zde zárukou kvality, stejně jako Hrušínského další spojení s Vlastou Chramostovou v zcela odlišné poloze nerozhodných partnerů a současně pěvecké dvojky místní dechové kapely. Jeden z těch ztrávitelnějších filmů režiséra-podívana Evalda. Vidět po sobě v jeden večer jeho o rok starší Rozhovory a pak Lítost byl docela nářez – každopádně lepší než obráceně :o). Zde jsme si snad poprvé se Schormem takříkajíc padli do noty, snad ne naposled. (90%) (06.04.2018)

Manipulující, velkohubý, narcistní, zamindrákovaný do sebezahleděný neposlouchající srab - tak se mi jevila postava otce, když "láskyplně" osahával syna, měl jsem pocit hnusu...Film je to ovšem zajímavý s nezvyklým střihem... Scénárista Hubač psal roli "Zárubeckého"na tělo" Rudolfu Hrušínskému.Ten roli vzal, ale chtěl aby úlohu jeho filmového syna hrál jeden z jeho synů, toho se režisér Evald Schorm i scénárista lekli, ale když přijeli domů k Hrušínskému a uviděli jeho syna Jana věděli že je to ten, kterého hledají. (09.07.2012)

"Člověk není to co je, ale to o si o něm lidi myslej, to si pamatuj“. Těžko říct, koho mi bylo v tomto filmu víc líto. Zda postavy Zárubeckého otce v podání Rudolfa Hrušínského st., který má pocit, že jestli je na něm něco dobrého, tak je to jeho syn, nebo postavy jeho syna Pavla ztvárněnou Hrušínského skutečným synem Janem, který ve svých „telecích letech“ neví moc sám co se sebou. Zárubecký senior moc mluví a trousí jednu frázi o životě za druhou, Zárubecký junior zas skoro nemluví vůbec a chová se jako by byl tak trošku „náměsíčný. Z obou mužů může mít člověk pocit, jako by žili trošku na "divný planetě". Z trochu "divný planety" je i samotný závěr filmu. Otec se raduje, zatímco syn pláče. Pláče a člověk si může klást otázku, zda pláče především proto, že v očích svých vrstevníků je teď srabem nebo proto, že nevěří slovům svého otce, když se jej snaží přesvědčit, že „jednou to všem ukážeš…“ a „jednoho krásnýho dne dokážeš velký věci". Ať už to bylo jakkoliv, duo Hrušínských zde rozhodně velké věci dokázalo. (27.10.2020)