Návrat ztraceného syna

Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas (23.11.2012)

Další Schormův pozoruhodný přenos tématu "rozhněvaného mladého muže" do našich podmínek, tentokrát s velmi silným napojeným na existencialistické pozadí. Intelektuálně náročný snímek, i co se týče ztvárnění hlavní postav, mě však tolik neoslovil jako předchozí snímek Každý den odvahu, prosycený charakteristickou absurditou života, jež zde vystrkuje růžky spíše útržkovitě. (05.05.2011)

Pro mě dnes už klasický Schorm a jeho konec bez konce, který neminul ani tento těžký film. Pan inženýr a jeho žena hledají něco, co vlastně ani nelze nalézt. Ono hledání bez určitého cíle je těžké, lépe řečeno, marné. Jeden to hledá ve vnitřní svobodě, která může mít i formu rozhodnutí o svém životě, druhý to hledá v nutnosti být potřebný nebo cítit, že někoho či něco skutečně potřebuji. Až rozmazlený a chvílemi dětinský přístup ke spořádanému životu je tou hlavní překážkou. Mají vše a chtějí víc. Vnitřní souboje několika zúčastněných a až extrémně přizpůsobivý boj staré generace, lpějící na spokojeném životě své dcery. Brejchová Kačer je výborná dvojice. Herecká i režijní uvolněnost, učebnicový příklad nové vlny v podobě dramatu i lehkého humoru. (25.02.2013)

Jan Kačer schovaný za stylovými brýlemi, v konfliktu se světem i svým vlastním nitrem. Novovlnný klenot a ikonický film na mnoho zhlédnutí. Jak tady píše jeden z uživatelů, "snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal". Doporučuju případně kombinovat s filmem Un homme qui dort. (14.03.2014)

Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." (10.04.2007)