The Return of the Prodigal Son
The Return of the Prodigal Son
Režie:
Evald SchormScénář:
Evald SchormKamera:
František UldrichHudba:
Jan KlusákHrají:
Jan Kačer, Jana Brejchová, Dana Medřická, Milan Morávek, Jiří Menzel, Jiří Kylián, Anna Lebedová, Antonín Lebeda, Jiřina Třebická, Nina Divíšková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
O člověku, který postupně začal v životě ztrácet sebezáchovnou imunitu proti všemu nepravému, nemravnému, polocharakternímu, co se tváří tak nevinně, samozřejmě a normálně; začal si to připouštět právě jako nepravé, nemravné a znehodnocující lidský život. Přestal to považovat za normální - a v tom okamžiku se ocitnul v konfliktu se sebou samým a se světem všech "normálních" lidí okolo sebe. Modelovost prostředí a situací, alegoričnost záměru i řada scén je zdánlivě popřena dokumentaristickou věrohodností obrazového zpracování. V rovině podobenství se pohybují stylizované postavy, pojmenované křestními jmény herců. Odloučení a uzavřenost zdůrazňují převažující interiéry, záběry pozorování světa přes sklo, symbolika oken. Z jemných náznaků gest a pohybu, často i z existenciálně křečovité herecké akce se dozvídáme o myšlenkách a duševním stavu hrdinů, o jejich osamocenosti a existenciální úzkosti, neschopnosti živé, upřímné mezilidské komunikace. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci. Ve filmu debutoval vynikající český kameraman František Uldrich. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
"Aha... takže tohle je něco jako trest - musím si odsedět sám sebe." Ing. Šebek "zavřel dveře" před světem, manželkou, přáteli a je v sobě sám ("Každý toho tolik potřebuje, ale nikdo nechce nic dát..."). Po nevydařeném pokusu o sebevraždu se okolí ptá "proč?", má přece všechno. On sám však nezná důvody. Nosí neustále černé brýle, signalizující jakousi světloplachost, či chtění zůstávat v pološeru, bez jasných kontur reality. Až později, při návštěvě pracoviště před opětovným nástupem, vyjde najevo, že odmítá jakékoliv kompromisy v práci i v životě. Každý, s kým po propuštění z psychiatrie vstoupí do kontaktu, ho pozoruje, bere ohledy, je opatrný, dává si (i na něho) pozor, manželka ho přesvědčuje o své lásce, o obětavosti (?!) (rozchod s milencem-rodinným přítelem), a i tak - neumí a nechce žít. Částečně mu rozumí žena primáře, která s ním jeho pocity i rezignaci na život sdílí, nepohrdá ním, a ač jsou velice blízko k intimnímu vztahu - nestane se tak a vše (až na pár doteků) zůstává v platonické rovině. Necítí se být nemocným, tedy z oddělení utíká, ale v reálu trpí syndromem zbytečnosti. Takže i útěk i návrat nejsou pro něho životní alternativou... Jan Kačer pro mně ztělesňuje 60. léta, kdy se československá umělecká a tím pádem i filmová tvorba částečně začala nadechovat a dávat najevo své vnitřní umělecké pocity. Není možné (ani zde) ignorovat Danu Medřickou - Paní Herečku, s hlubokou vnitřní krásou, obrovským talentem, autentičností hereckého projevu. Film Návrat ztraceného syna, to je Dilema: Je vlastní existence, či neexistence vyjádřením absolutní svobody jedince? Na tuto (ač nepoloženou) otázku najdeme ve filmu i odpověď: "Žít a neustále o tom vědět..." ()
„Zlobíš se?“ „Pomohlo by ti to?“ Na začátku filmu se nám dostane klamného upozornění, že „život takový není.“ Bohužel ale je. Úvaha nad samotou, láskou a tím „něčím“, co dělá z existence život, a co tolika lidem chybí. Mrazivě přesný Jan Kačer a perfektní Jana Brejchová. Dana Medřická mě ovšem dostala ze všech nejvíc. Zato téměř neznámý herec Milan Morávek se mi vůbec nelíbil. Text odříkával, jakoby ho četl, a ke škodě svojí- jinak dobré- postavy byl velmi nevýrazný. „Ta vaše profesionální laskavost, to je ten nejhorší cynismus.“ Film klade zajímavé otázky, ale režiséra ani nenapadne byť jen naznačit odpověď. Dvě nejlepší scény: stojka a pracovní večírek. „Věříte vůbec něčemu?“ „Věřím, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a neohlížet se na následky.“ „A jste toho schopen?“ „Ne.“ ()
Nejvyhrocenější Schormova autopsie. Nélítostná studie člověka v mezním vyšinutí a zároveň krystalicky čistá scénáristická práce nacházející adekvátní vyjádření v nervózní režii. Přísná, ale spravedlivá Schormova osobnost vypovídá ve svém asi vrcholném díle o křehkosti lidské psychiky vstříc mocensko-politickým mechanismům. Jan se pokusil o sebevraždu, a proto skončil na psychiatrické klinice. Jednoduchá kauzální řada vyvolává mnoho fatalních konotací existenciálního rázu. ()
Tak nevím. Pan Schorm, při vší úctě k jeho dílu, bude pro mne asi nestravitelný. Proč byla tato konina natočena, to věru nechápu. Někde je chyba. Překvapil pan Suchřípa, ale jinak je to na usnutí. ()
Jakoby Návrat ztraceného syna byl pokračováním Každý den odvahu. Opět Jan Kačer a Jana Brejchová. Jenomže tentokrát už to hrdina nezvládá a střídavě se ocitá v léčebně a mimo ni. Na jednu stranu v ní být nechce, ale působí, jako by právě v ní se cítil nejbezpečněji. Před branami nechal všechny starosti, svět zůstal tam. Zajímavé je, že ani dnes není něco tak svobodné jako je sebevražda provedeno bez následků, pokud nejde k jejímu naplnění. V tom nehraje roli socialismus či demokracie, svobodnou sebevraždu nelze provést aniž by vás společnost o ni zároveň následně nepřipravila. Evald Schorm tentokrát natočil film, který se neomezuje pouze na společenské změny a jejich vyrovnání se s tím, ale hlavně jako psychologickou sondu do duše člověka. A je to náročná sonda a ne pro každého. ()
Po obsahové stránce je to bomba. Formálně mě to nevzalo. ()
Mohl to být opravdu dobrý film o existenciální tísni a bezvýchodnosti lidské samoty, ale na to aby to se mnou opravdu pohlo byly postavy zahrány příliš civilně.Jediné plus byla struktura filmu, takříkajíc bez konce i začátku. ()
Mladý Kačer je zajímavý, ale jinak ten film je moc dlouhý a nudný a nějak mne nepřijde až tak zajímavý. Hodnocení: 55 % ()
Film právě slaví 50 let. Viděl jsem jej poprvé a vůbec jsem netušil, že i u nás byl v této době natočen film tak psychologicky poutavý a otevřený, jako by byl od Bergmana. Herecké výkony fantastické: - Kačer (hlavní role) - role mu sedla - Brejchová (manželka) a Medřická (manželka psychiatra) - naprosto mě přesvědčili, jako by to byl jejich život - Morávek (psychiatr) - nejdřív mi jeho bezvýrazová mluva neseděla, ale teprve v průběhu filmu mi došlo, že to tak musí být - Lebedovi (tchán a tchýně) - úžasní pokrytci ()
Silný existenciálny príbeh, ktorý akousi vnútornou výpoveďou hlavného hrdinu Jana Sebka, ktorý viac vo vnútorných monológoch či dialógoch s psychiatrom rozoberá svoju neschopnosť žiť s kompromismi čo je manifestované hneď na začiatku filmu pokusom o samovraždu. Zvláštne správanie postáv ešte umocňuje vypráznenosť Janovho života. Jeho manželka ho podvádza hoci tvrdí, že ho miluje a mám pocit, že to ona je príčinou Janovej mizérie a potrebovala by zopár sedení u psychiatra. Psychiatrova manželka má podobné tendencie a dúfa, že vyplní prázdnotu vzťahom s Janom. Jan neschopný nájsť riešenie sa pokúša neustále uniknúť z psychiatrickej liečebne, ale vzápätí je donútený vrátiť sa či už pre svoju neschopnosť žiť alebo z donútenia okolím, ktoré má oňho obavy. Produkcii sa napriek minimálnej angažovanosti podarilo vytvoriť atmosféru zmaru a vyprázdnenia, ktorá presne vystihuje Janov stav a herci svojimi dobrými výkonmi k tomu nemalou mierou prispievajú. ()
Zpočátku filmu jsem myslel, že dostane 65%, ale postupně to byla čím dál větší nuda a už od poloviny jsem se nemohl dočkat konce, takže nakonec hodnota klesla na 45%. Děj mi přišel ale málo propracovaný, stavěl spíš na záhadě a tajemnu než na hlubším psychologickém propracování, jak se snažil tvářit. No a už vůbec nechápu naroubování přeletů stíhaček a vyrojení vojáků v lese. ()
Vynikne zvláště ve srovnání se současnou českou kinematografií. Zde evidentně tvůrcům o něco jde, o postihnutí života, správné postoje, správná slova, upřímné vztahy. Ten návrat k něčemu hlubokému a opravdovému v nás je nadčasový. ()
Ten Jan Kačer, to musel v mládí být hrozný lamač dívčích srdcí a Brejchová s Medřickou byly obě skvělé ostatně jako téměř vždy. Absence jasného dějového oblouku kladla na mou pozornost nárok, kterému jsem nebyl schopen dostát. Citlivý až přecitlivělý intelektuál, kterého Kačer tak přesvědčivě ztvárnil, mi dal vzpomenout na podobně senzitivní osobnost režiséra Pavla Juráčka. ()
Asi jsem se netrefil s náladou ke sledování takové náročné podívané. Příliš mnoho duševní rozervanosti, příběh se vlekl a na novou vlnu by mohly být ty "líbačky" trošku erotičtější... ()
Odhlédneme-li od vynikající kamery, tak tento film nepotěší. Herci jsou výborní, atmosféra i doba vykreslena znamenitě, ale výsledek vyznívá spíš jako pomůcka pro studenty sociologie a psychologie. Problém postavení hledajícího jedince uprostřed mírně dusící společnosti je filmařsky lákavé téma, ale aby film oslovoval diváka, musí mu něco dát, nějaké emoce - když ne radost, vášeň, napětí, tak třeba dojetí, nebo katarzi. Měl by diváka vtáhnout do děje. Podle řady pěti* hodnocení se to občas podařilo, ačkoliv vyjádření o charakterech postav občas svědčí o nepochopení (tchána s tchýní lze těžko označit za pokrytce, aspoň já tam žádnou neupřímnost neviděl). Film ocení lidé, jimž jsou hlavní postavy příběhu hodně blízké nebo přímo podobné. My ostatní, "normální" lidi, ať už dost silní, abychom si svou pozici ve světě hledali bez fatálních konfliktů, nebo dost pokorní, abychom hledali svůj vnitřní klid bez ubližování ostatním, ten příběh vyslechneme, pokýváme hlavou a popřemýšlíme, k čemu to celé bylo, proč ten film vznikl. A odpověď najdeme těžko. 40% + 1* za českého Mastroianniho, kterého mám rád. ()