Štamgast

Aniž bych o to žádal, nasdílel mi Barfly (nelegálně) jeden milý známý, o němž nepochybuji, že by chtěl být jako hlavní hrdina. (Ostatně on takovým do značné – do jisté - míry je, ale přece jen patří k nám, kteří chceme mít na nájem.) Nedivím se mu. Být takovým musí být velmi krásné a Henry se okamžitě přiřadil k mým vzorovým filmovým hrdinům. Henry je krásný člověk a Barfly je krásný film, navíc s uvěřitelným koloritem, který se mě dotýká i jako v Praze žijícího Evropana (na opačné straně není myslím náhoda, že slečna vydavatelka jezdí v Mercedesu). Problém mám jen s uvěřitelností samotného Henryho. Tedy ne, že bych nevěřil, že by mohl někdo takový existovat. Existují, dají se potkat. Ale nevěřím ho jemu samému. Nevadí. Asi právem si tu někteří stěžují na to, že film Barfly je (parafrázuji) trochu moc jemný, ale tento problém se mě netýká. Netřeba mi „realistického popisu“, ale netřeba mi ani víry v Chinaskiho, jaký je. (Dál trochu spoilery.) Neboť od okamžiku, kdy ve svém špinavém nuzném (z podstaty dočasném) bytě usedá ke stolu, aby napsal jednu větu (o strašných životech lidí, kteří nikdy neblázní), stává se jeho osobnost jen médiem, skrze který mluví film Barfly ke mně, dlícím hluboko pod Henryho úrovní. Ne, toto není film ze dna, toto je film z výšin. Výšin, na nichž se posléze odehrává lítý souboj dvou složek všehomíra, zápasících o básníka (jakkoli probíhá dole, kam jedna z obou musela sestoupit ze své výsosti, což naznačeno i polohou jejího domu), a to v zástupné podobě souboje odmítnuté bohyně vznešenosti s bohyní chlastu. Tully představuje ideál („Proč žiješ jako flákač?“ „Jsem flákač. Co jako chceš, abych dělal?“), Wanda reál („Obstarám chlast.“ „Jak?“ „Seženu si práci.“). Tully není nějaká naivní cukrová panenka, ona excelentně zosobňuje omne optimum: je krásná, inteligentní, bohatá, má vkus, vydává časopis a miluje básníky – jde jí o pravost, jenomže tu nelze nahmatat, vlastnit, preparovat, „vydat“. Má-li Tully představovat povrchnost, pak ve smyslu povrchní složky pravosti. Vždyť pokušení, jímž pro Henryho je, se jmenuje „to lepší“, či „správný život“ – bez ironie. To je ta zlatá klec pro Henryho – nikoli přepych a pohodlí, ale „správný život“, jehož nemožnost je vyjádřena ve výše citovaném dialogu (jenž takto bez dovětku o „utrpení vyšších vrstev“ vystihuje lépe, oč v Barfly jde). Co jako chceš, abych dělal? Vymezit to by bylo Henrymu kamenem úrazu. Naznačené subtilizace jsou dokladem, že nejde o nějakou černobílou volbu mezi životem s Tully a životem s Wandou (ať už bílou přiřadíme té či oné). Základní problém je, že režim "Wanda" a režim "Tully" se při vzájemné vztaženosti zásadně vylučují. Ani Wanda nepředstavuje „pravost života“, Wanda představuje flákání a chlast. Nedívejme se tedy na Henryho jako na hrdinu pravosti (to bych musel hvězdičku ubrat), ale jako na autentického nositele čehosi nerozsouditelného. Předkládá se zde sice cosi velmi podobného volbě Héraklově, ale jako její trochu zvrácená a velmi konfůzní verze. Film končí přesně tam, kde začal, jen mezi tím proběhla jedna theomachie. (21.11.2012) (méně) (více)