Dvě slova jako klíč

100 minutové utrpení. Každý dialog má být zamyšlení. A to nepřeháním. Fakt každý! Je to až roboticky nepřirozené. Ještě když jsou ta zamyšlení hluboká, tak asi jako facebookové citáty, se západem slunce a postavou s rozpřaženýma rukama na horizontu. Herci jsou prkenní. (Mimo Pierra Richarda). Děj nedává smysl a prostě je to kýč jak bič. Rozjímání o životě a smrti fandím. Dokonce i v podobě zkoumání východních nauk. Jen ji nesmí dělat tři typani, v očividně silné krizi středního věku. Also, ty dvě slova, jež jsou klíčem jsou... SPOILER: buď laskavý. Tak, ušetřil jsem vám 150 až 240 korun. (15.08.2023)

Je to hodně intimní film, který mě osobně nijak neurážel (ale například chlápek, se kterým jsem v kině byla, byl iritován natolik, že ani nečekal na závěrečné titulky a vyrazil ven jako rozzuřený býk), trochu jsem si pocestovala do míst, kam se asi těžko podívám, ale duchovně mi toho tedy moc nedal. Což už problém je, protože když už se tvůrci tváří tak světaznale, smrtelne vážně a filozoficky hluboce, měli by servírovat něco podstatného a ne chudáky diváky zavalit kupou banalit (ano, je samozřejmě lepší, když dítě vyrůstá se svým otcem). (05.08.2023)

Ten film je tragicky přesnou diagnózou stále sílící ezo scény prodejců duchovního fast foodu. Vůbec neupírám, že cestováním po světě a felením se šamany, bráhmany a indiánským kmeny mohli tito lidé dojít hlubšího duchovního poznání. Bohužel jim chybí elementární schopnost tohle poznání přeložit do něčeho jiného než do nesourodého, blábolivého, patetického a křečovitého spletence, který sází na to, že v touze po poznání divák obětuje elementární soudnost a nároky kladené na film jako narativní médium. Prožitá a vyslovená moudrost zní nakonec jako parodie na špatný instagramový účet životních motivátorů. Život je jako velryba, protože tě překvapí a pak zmizí? To mě poser. Život je jako velryba, protože se líně převaluje a nakonec uvízne na suchu. Život je taky jako velryba protože zpívá písně, které nakonec zmizí v hlubinách. Bookujte mi místo na Goshárně, udělám to levnějc než čmelák Igor. Tohoto poznání jsem při sledování random generátoru katarzí od Dana Svátku došel já: Lepší je zůstat navěky slepý než než si za zvuku bubínku nechat vypíchnout mozek z hlavy. A pokud je poselstvím filmu i to, že střízlivost je peklo: mission accomplished. (03.08.2023)

Ano... odsledovala jsem se zájmem, ale...po pár hodinách vyprchalo ještě kousek kouzla a z pěti hvězdiček jsem skončila na čtyřech. Pak vyprchalo ještě něco, sama nevím co, a je to na tři hvězdy. Vadila mi neskutečná hlučnost Indie, to rvalo uši... muž, který si přesně na minuty vypočítá svou smrt na vrcholku hor a žádné sblížení mezi ním a dcerou neproběhne... to bylo spíš úsměvné. Malý prostor pro kněze, který uletí na balóncích aniž bych věděla proč. Kraťoučké vysvětlení jeho daru, bylo opravdu minimalistické. Nechtělo se mi domýšlet pohnutky hrdinů, protože byly tak nějak letem světem.  P.S. Olbrychski a Dušek...  byli skvělí :-) (31.07.2023)

Představte si, že máte pětihodinovou ságu plnou zajímavě prokreslených postav, dramatických zvratů a superemotivních vyvrcholení, vyberete z ní JENOM sto minut těch superemotivních vyvrcholení a uděláte z nich stominutový film, ve kterém pak jsou jen superemotivní pointy, ale nic mezi nimi. Žádná definice postav, žádné zápletky, nic. Místo všech zápletek a gradací jsou voiceovery, které vysvětlují, co se postavám stalo, co právě cítí a co má cítit divák. Nedivil bych se, kdyby to byl náborový film produkovaný nějakou sektou Jaroslava Duška. Jediným pozitivem je řemeslná stránka, kdy některé záběry (kde se nemluví) vypadají jako slušně výpravné cestopisy. (20.07.2023)