Po stopách krve

Schulhoffův třetí noir (ale z těch českých asi ten nejprvnější) zastíní kdejakou americkou klasiku tohoto žánru. Nejde jen o kriminální drama zasazené do skličujícího bezčasí vyšinutého světa, ale nad ně – právě o tento svět sám. Příběhem prochází jen málo postav (a možná vůbec žádná!), která by nebyla více či méně osamocená – a právě takový je i vyšetřovatel. Vražděné osamělé děti, osamělý psychopatický vrah, žijící v roztříštěných vztazích s podobně odstředěnými lidmi, vzbuzujícími svým žalem respekt i hrůzu, osamělá vesnická kráska zabřednuvší v kalný vztah s nezralým ženáčem ze sousední vsi, rovněž vrženým v život spíše proti své vůli, vyděděný sígr z polepšovny předurčený k otročině a sebeužírání ve všeobecném opovržení (zvláště tyrany navyklými na přetvářku, kterou pokládají za život) a řada lékařů, tiše evidujících a diagnostikujících povrchové rány života a smrti… Kalašova osamocenost přitom zvláště zneklidňuje: obestírá ji mlčení, známka koncentrace i pozorného bezeslovného dialogu s vyjevujícími se skutečnostmi. To ticho neobklopuje vír nezkrotitelných myšlenek, o nichž bychom se mohli něco dozvědět: naplňuje se jím naprosté noření se ve věci, v záhadné, nesrozumitelné, ale k cíli vedoucí. Ale i věci umějí klamat a z důvěry v jejich lež se rodí to nejskutečnější drama: nezodpovídají naléhavé otázky, ale vtahují do svých hlubin, jako by jim chyběla milostná blízkost zaujatého zraku. Kalašovo vyšetřování je mystériem – a mohlo by být iniciací, rozšířeno o další postavu, jinošského detektivního eléva, o což se pokusil pozdější, aktualizovaný kalašovský příběh Na kolejích čeká vrah. Ten však drama odstínil (účinným) humorem a převedl je do jiného světa i vědomí. (12.01.2018)

DOCHÁZÍ MI TRPĚLIVOST. Řekne v jedné scéně major Kalaš jednomu z podezřelých. Devízou Kalašovek jako by opravdu bylo, že trpělivost při vyšetřování  ztrací nejen  major Kalaš, ale i divák a atmosféra netrpělivé  nejistoty je intenzivní.  Byť tentokrát ve mě ta netrpělivost spojená se záhadou a nechutným zločinem zůstala nejintenzivější asi tak hodinu. Pak už jsem se přestal mást a identita vraha mě pomalu správně napadala. Ovšem lapení přes video s vymyšlenou pastí bylo i tak skvěle. Vyzdvihl bych i dobrou práci s neznámými hereckými tváření. Navíc se v černobilé trilogii Kalašovek s Hrušínským stupňuje u jednotlivých dílů vzestupně závažnost hlavního tématu a tady u trojky, už jde o nechutné zločiny pachané sadistou na dětech. Což je docela i na svou dobu  v Československu odvažné. Přesto se mi minulý díl zdál o trochu lepší. Zde pro mě mělo například občas výkyky tempo. Ale i tak pořád solidní podívaná. (28.05.2021)

Vyborny film, kedy roku 1969 mal Rudolf Hrusinsky hned dva kultove filmy : Skrivanci na Niti a tento Po stopach Krve. Detektivka ako ma byt, Schulhoff /Co je doma, to se pocita panove, Zitra to roztocime, milacku, Diagnoza Smrti/ sa rezisersky fakt predviedol, reziserky masakrozne dobre. Jo, je to ceska odpoved na svajciarsky film z roku 1958. Hrusinsky bol genialny herec, vyborna zapletka : proste nadhera. Krasny dokaz toho, ze v 60. rokoch sa tocili najlepsie filmy ceskoslovenskej kinematografie. 94 % (14.01.2014)

Posledná z Kalašoviek potvrdzuje moje slová, že Petr Schulhoff je režisérom divácky obľúbených komédií a zaujímavých detektívok. Osobitne detektívky s mjr. Kalašom, nakrútené v rokoch 1963 - 1969 boli niečím novým, čo sa v neskoršej normalizácii nemalo možnosť rozvíjať. Detektívky sú zbavené ideologizácie na najvyššiu možnú mieru, veľký dôraz je kladený na autenticitu zločinov, prostredia i vyšetrovania. Rudolf Hrušínský vtlačil svojej postave civilný ráz bez toho, aby oslabil jej kriminalistické schopnosti. Napriek všetkým vymenovaným i ostatným prednostiam si nemyslím, že išlo o mimoriadne diela, skôr o filmy na dobrej ceste. (11.10.2020)

Třetí "kalašovka" a asi s nejodpornějším kriminálním případem, který snad až s kapkou černého humoru řeší major Kalaš na "dovolené".  Ve Strachu lehce doznívala pro režim paranoidní padesátá léta, Vrah skrývá tvář svým depresivním, syrovým a tichým pojetím doslova hypnotizoval a Po stopách krve se vlní v rytmu československé nové vlny s množstvím neherců i ve významnějších rolích, což ještě o kapku vylepšuje už i dříve výborné civilní pojetí. Opět nechybí profilování psychicky narušeného vraha a znovu si mě příběh parádně  povodil od jednoho podezřelého k druhému, aniž bych vytušil toho pravého dřív než pan režisér chtěl. Nemám zatím důvod Kalašovi měnit absolutní hodnocení. (28.09.2022)