Soukromá vichřice

Nejstarší a patrně dosud nejlepší adaptace z Páralova díla se obírá životním tématem-stigmatem tohoto českého spisovatele: zprvu romantickokritickým, později bezradným a posléze zcela rezignujícím postojem k pronikání konzumismu do naší společnosti. Autobiograficky zabarvený příběh mladých lidí své doby přesně zrcadlí možnosti, naděje, tužby i počínající rezignaci společnosti na počátku šedesátých let. Doby, která vyžadovala tzv. spotřební zboží, na něž nebylo dost sil a prostředků ani v peněženkách potenciálních zákazníků, ani výrobců. Za zmínku stojí fakt, že je to jeden ze startovních snímků tehdy nastupující herecké generace (Kolářová, Somr, Landovský, Satoranský, Neckář). VICHŘICE je určitě zařaditelná mezi vrcholná díla tehdejší naší filmové vlny. A i proto přes více než čtyřicet let, která uplynula od její premiéry, si zaslouží svou digitální verzi na DVD nosičích. (27.01.2008)

Na jednu stranu páralovka se všemi prvky které vás musí rozčilovat (kdo nechápe, ať si od něj něco přečte) - stereotyp dohnaný do extrému. Na druhou stranu, kdo dokázal líp zachytit beznaděj šedivého socialismu, pravdivěji popsat dobu, ve které naši rodiče ale spíš prarodiče odžili velkou část svých produktivních životů, a právě tentokrát je ten únik ze stereotypu zábavnější než kdy jindy, mladý a teprve začínající otylouš Lanďák jako úkladný skorovrah, Daniela Kolářová jako předmět zájmu šéfa a podřízeného a Josef Somr jako typický produkt právě onoho šedivého socialismu. Tohle se prostě nemusí líbit, ale alespoň to bude (na Párala dost netradičně) bavit. Ani jsem nevěděl, že v Ústí jezdily tramvaje. (23.11.2013)

Celý čas som rozmýšľal, prečo som o tomto filme nikdy nepočul. Prečo sa nikdy (?) neobjavil v programe komerčných staníc cez víkend popoludní. Jedná sa totiž o civilnú, častokrát humornú odnož českej novej vlny, kde sa to pár krát podarilo vytiahnuť až na kult. To pri všetkej inteligencii diel. Taká je aj Súkromná víchrica. Landovský a Somr v českej novej vlne a ešte ako sokovia, to by nemohlo dopadnúť zle ani pri horšom scenári. Toto je ten typ komédie, kde sú postavy maximálne vážne, prežívajú pomerne krušné chvíle a práve na tom sa divák zabáva. Podmienkou však je, že musí byť inteligentný. Čím som si nevedomky asi odpovedal aj na úvod komentára. (08.12.2015)

„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ (15.02.2017)

Dodnes si pamatuju, že když jsem ve svých 17 letech Soukromou vichřici dočetla, bylo mi z toho všeho stereotypu a "da capo alfine" málem fyzicky špatně.... Řekla bych, že film je trochu méně drsný a obsahuje "chvilky pro zasmání" a hlavně Landovského, který ty vztahové šachy, kdy je každý s každým zaměnitelný, trochu zlidšťuje.... (16.12.2011)