Král komedie

Scorseseho filmy som doteraz vnímal ako dobré až výborné, i keď dlhšie, než je zdravé. Roberta De Nira som doteraz vnímal ako vynikajúceho herca predovšetkým vo filmoch z gangsterského a mafiánskeho prostredia. Kráľ komédie mi oba tieto pocity nabúral. Bol síce scorsesovsky dlhý, ale súčasne aj nudný a často doslova trápny. Bohužiaľ k tomu prispel aj môj obľúbenec Robert De Niro, ktorý sa jednoducho do komickej úlohy nehodí. Pripadal mi, ako keby niekto Pierra Richarda obsadil do úlohy Hamleta. Škoda, po prvých minútach sledovania filmu som myslel, že si film udrží aspoň neutrálne tri hviezdičky. Neudržal. (25.10.2012)

Je to vtom, že se podívám na svůj život, na všechny ty hrozný věcí...A udělám z nich fór. Tak zhlédnutí tohoto kousku pro mě je určitě pozdní vánoční dárek!  Tentokrát budu osobnější (ale nebojte, vyprávění o tom, jak se mi ztratilo mé oblíbené pyžamo  si nechám až na pamětí). Jako člověk, který ještě doteď ,,žije´´ z moderování pár vánočních koncertů v ZUŠ, a kdyby na to měl talent, tak by se klidně chtěl živit jako komik (například právě vystupováním se stand upy), je zamilovaný do Šáši Krustyho a tento podzim jsem  na YT opožděné docela sjížděl některé povedenější výstupy našeho Pavláska,  si velmi cením tématu tohoto filmu. Bavil by mě asi i ,,jen´´ film o komicích, ale tohle je rovnou o snaživém chlápkovi, co se snaží v komediálním světe teprve prosadit, a je sám přesvědčený o své vlastní neskonalé vtipnosti. Zpočátku  mi onen Rupert Pupkin přišel jako v pohodě sympatický  týpek. Jeho zápal pro věc byl obdivuhodný. Dojemné  bylo i jeho upřímné fanouškovství, když například známé na večeři ukazoval autogramy známých osobností. Taková postava je možná naivní, ale zdánlivě morálně čistá, a vyvolávající soucit....v mém případě určitě i souznění a celý  ten námět s touhou setkat se s oblíbenou hvězdou byl super. Od zvratu s únosem  se to odklonilo trochu jinam, ale to už jsem to bral tak, že prostě sleduji bláznivé vystoupení, studii posedlosti, a zdánlivě milý Pupkin mi sympatický být přestávat, ba se zvrhl v hotového šílence a odstrašujícího sociopata mimo realitu. Alele zábavné bylo, jak nikdy přešlo předem odhadnout, jak se zachová, a jak šel film dál ke svému trpkému poselství ,,Co všechno musí člověk udělat aby došel ke svému slavnému večeru.´´ .  Máme před silvestrem a já se  se u téhle show prostě hlavně bavil....jako bych byl v první řadě.:D Užíval si komediální prostředí, užíval si celý film. A to z toho vlastně v zásadě docela mrazí a je opravdu šílené si uvědomit to poselství, které stojí na tom, že Pupkin musel udělat zločin, aby si ho společnost  všimla. Fakt nářez po všech směrech a sofistikovaná komedie, která drsně pranýřuje celou společnost lačnící po podobných úmělých celebritách, hvězdičkách přes noc, s kontrovérzními příběhy... Mystifikační, takřka ciimrmanovský závěr tomu dodal korunu.  Scorsesesovy mafiánské a gansterské filmy neznám, ale tímto výletem do pro něj zřejmě jiného typu filmu udělal dobře. Robert de Niro se do svého Pupkina skvěle převtělil. A celý ten příběh jednoho zápáleného blázna v komedionálno-showbyznysnovém prostředí mi hodně sedl, doslova jsem měl z takového námětu radost, a v budoucnu bych rád viděl další filmy o komicích (ať už úspěšných, nebo neúspěsných.)  Trochu mi jen  vadily některé scény s Pupkinovou kudrnátou známou, a místo nich jsem čekal, kdy konečně Pupkin předvede nějaké číslo. A nakonec jsem se alespoň jednoho dočkal, a musím dát pět. Vskutku výjimečný film.  Nezapomutelná věta na závěr:  Lepší být králem na jednu noc, než nýmandem po celý život.❤ (29.12.2021)

Scorsese má zvláštní zálibu natáčet některé své filmy podruhé: Who's That Knocking at My Door? v zásadě remakoval s Mean Streets, Casino a Goodfellas působí jako jeden film rozstříhaný do dvou a s The King of Comedy se zase vrátil v zásadě k Taxi Driverovi. I zde sledujeme doslova basement incela, jak se propadá do své vymyšlené iluze reality, ve které má nějaký účel a uznání. Akorát nejsou sedmdesátky a ve vzduchu post-vietnamské trauma, nýbrž léta osmdesátá a s nimi všudypřítomný svět televizní zábavy. Pupkinova postava také není roztomile komický blázínek, ale politováníhodný malý človíček vychovaný dle ideálů amerického snu, dle kterých si stačí jít neúnavně za svým, abyste toho dosáhli. Jenomže ono ne-e. Nebo nakonec jo-o? Tahle mapa od reality odpojené osobnosti lačnící po úspěchu a uznání publika, je v současné éře všelijakých internetových šašků a influencerů, kteří udělají všechno pro krátkodobou pozornost publika, vlastně stále dost aktuální. "Can I help you with anything else?" "No no, I just gonna wait here." "But this isn't a waiting room." "Mhm." (12.05.2023)

Martin Scorsese ve svých filmech většinou ukazuje nezáviděníhodný osud člověka, který převyšuje své okolí a potýká se s problémy vlastní seberealizace a smyslu svého konání (Zuřící býk, Poslední pokušení Krista). Podobně rád Forman vypráví o géniích nepochopených svým okolím (Amadeus, Muž na měsíci). Kam se ale poděl příběh mnohem častější, obyčejnější a nám všem mnohem bližší? Kam se poděl příběh nenadaného, ale zoufale o svém talentu nepochybujícího, individua, které by hrozně rádo dostoupalo svých vysněných výšin? Napadá mě snad jen Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna. No, pochopitelně. Režiséři samozřejmě točí o tom, co je zajímá, trápí, a k čemu mají blízko. A kdyby jim skutečně scházel talent, nikdy bychom se s jejich díly nesetkali, anebo pokud jim talent opravdu chybí a oni se nějakým omylem dostali až za kameru, zase si tento nedostatek rozhodně neuvědomí a ani je nenapadne, aby se něčím takovým zabývali. Proto jsem s nadšením přivítal Krále komedie, když jsem vycítil, že by mohl tento problém řešit (Přece jenom myslím, že jsem dosáhl sebeuvědomění alespoň na úrovni Gavrily Ardalionoviče). Scorsese si však ze mě a z podobných průměrných nýmandů škaredě vystřelil a ukázal, že když ne komik, alespoň psychopat může být každý. Stokrát mu za to hanba!!! (25.12.2004)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)