Poslední pokušení Krista

Obligátně: Nečetl jsem předlohu, takže nevím, komu náleží chvála za myšlenku a její rozvinutí. Možná je to výhoda, beru-li v potaz Isherwoodovu kritiku filmu vzhledem ke Kazantzakisově knize. Film jako takový je výborný. Jsem rád, že jsem ho poprvé viděl v době, kdy jsem ve věci víry "hledal". Později už bych ho asi nevnímal tak otevřeně, ale spíš stranicky a povýšenecky. Ani tehdy, ani dnes nevnímám film jako "provokativní" (leda provokující k myšlení) nebo dokonce "odhalující", "bořící" či usvědčující", nýbrž ho považuji za vynikající rozehrání hlubokého, lidsky a myšlenkově věrohodného alternativního pohledu na člověka, který se stal (zde vlastně nestal) Bohem. Nejde o žádné lacině senzační "co když to bylo všechno jinak". Je znát, že tvůrce (spisovatel?), si je velmi dobře vědom, o kom vypráví. I s kanonickým podáním o Ježíši a těch ostatních nakládá bravurně. Mýlí se Maralkey, když tady píše, že se pojetí tohoto filmu "vůbec neřídí podle evangelií, natož pak podle Bible". Samozřejmě, jde o "konkurenční" podání, ale způsob, jak přitom dalekosáhle respektuje kánon (byť proto, aby jeho zvěst obrátil na ruby), je obdivuhodný. (22.04.2011)

Věhlasný Martin Scorsese natočil film o největší historické celebritě. V jeho tvorbě se dá vysledovat jistá pravidelnost. V každé dekádě natočí poctu nějaké významné postavě. V 90. letech Dalajláma, v roce 2004 přidal Howarda Hughese a v roce 1988 po kristu si umanul točit o tomhle velikánovi. Přiznám se že nejsem žádný velký znalec písma svatého, ale dle mého soudu takhle nějak to tehdy mohlo být. Trošku mě zpočátku ovlivnilo, že jsem jako první viděl Gibsonovu řezničinu Umučení Krista. Scorsese pojímá film přecejen daleko více globálně. Samotnému utrpení Krista se věnuje asi v 10 minutách a to včetně visení na kříži. Těžko jsem se dokopával k tomuto filmu, ale nakonec jsem rád že jsem jej viděl. Filmová kvalita bezesporu veliká. 80% (22.07.2011)

Precizně provedený snímek po všech stránkách.Scorseseho propracované Kristovo přiblížení a sestoupení na "lidskou" ůroven díky jeho touhám,přáním,pocitům,strachu a obavám bylo naprosto přirozené. A díky tomu pochopitelné pro velikou spoustu z nás,at už jsme věřící, nebo ne. Každý jeden z nás se (diky Scorseseho snímku) může stotožnovat nebo vidět podobenství s nějakou částí života Ježíše Krista. A faktem zůstává, že láska je to nejdůležitější. (31.03.2011)

Ani 4 roky na Arcibiskupském Gymnázium ze mě věřícího neudělalo, ale tomuto filmu se to skoro podařilo. Konečně je zde Ježíš zobrazen jako člověk, který pochybuje, nevěří a taky se strachuje. To této historické postavě IMHO velice prospělo. Už to není ten "pan dokonalý" kterého nám podsouvali jiné náboženské agitky. Zde má své chyby, zde je jedním z nás. Po tomto filmu mám k Ježíši Kristu náležitý obdiv a dokonce mě donutil přemýšlet o tématu: Bůh. To vše je ale hlavně zásluhou excelentní předlohy, která by měla být kontroverzní. Pche! Církevní papaláši vzpamatujte se! Alespoň na mě to zapůsobilo jako úžasná "reklama" na Boha a Krista a rozhodně to ve mě nevyvolalo žádné antipatie vůči církvi. Toť k tématice filmu. Dopředu avizuju, že Scorsesemu jsem opravdu zatím nepřišel na chuť, dle mě žádným režisérským esem není a ani zde mě nepřesvědčil o opaku. Přestože bravurně zvládl zobrazení 1. století, neumí režisér vyprávět obrazem či symboly. Jeho mluvící kobry a lvi byli spíš k smíchu. Když si představím, že by se k této látce dostali filozofové typu Bergamna či Tarkovského, tak je mi hned jasné že zpracování mohlo být o něco lepší. Shrnuto a podtrženo, geniální předloha v rukou jenom trošku nadprůměrného filmaře. (12.08.2006)

Vskutku nebývalý pohled na Ježíše Krista. Avšak není se vlastně čemu divit. Celá staletí se teologové mezi sebou rafali o to, zda byl Ježíš člověk, Bůh, obé najednou, a co pak víc. Otázky, které asi obyčejní lidé příliš neřeší. Církev nakonec dospěla k závěru (poměrně brzo), z něhož se dnes odvíjejí všechny pohledy na danou problematiku, z něhož dodnes vyvozujeme naše vnímání Ježíše jako bohočlověka. Věřícímu nezbývá, než přijmout, věřit a nechápat. To ale dost dobře nejde, a tak abychom Ježíše mohli přijmout, stále dokola o něm a o jeho poslání přemýšlíme. Kazantzakis i Scorsese z Ježíše udělali člověka takřka takového, jací jsme my. Plného pochyb, tužeb a nejasných přání, který se sám musí rozhodovat, přemýšlet a trápit. Na konci filmu se pak opakují častá zamýšlení nad původem a především důvodem křesťanství, nad tím proč je a proč je tak jiné než ostatní náboženství. Tady opravdu nevím, jak hluboce jsou tyto otázky zasazeny a jakou nabízejí odpověď. Pro mne jen jedinou, křesťanství rozhodně není náboženství od lidí! (11.12.2004)