Víly z Inisherinu

„DOMA MÁM VELKÝ NŮŽKY. A OD TEĎ, KDYŽ MĚ BUDEŠ OTRAVOVAT, VEZMU JE A USTŘIHNU SI S NIMA JEDEN PRST. A TEN TI PAK DÁM…“ Názornej příklad toho, jak z hovna uplést dramatický drama. Bohužel ani McDonagh s ním „zapráskat“ nedokázal… Takový komorní a smutný a taky občas nudný. Ale vidět se to dá.  Hlavně kvůli kvůli Colinovi, kterej hraje jak o život. Nebo jestli máte kámoše, protože tohle je „velkej“ film o přátelství, ale taky trochu píčovina.   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Hledám způsob, jak ukončit přátelství. 2.) To že jedna ruka netleská vím, ale zajímá mě, kolik prstů je třeba k hraní na housle.  /// Thx za titule „Ivana Ragusa“.                 PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (22.12.2022)

Tak to máme na střídačku. Zatímco V Bruggách jsem opěvoval, Sedm psychopatů mě docela dost minulo, abych byl následně unešený z originálního příběhu pojednávajícím o Třech billboardech kousek za Ebbingem. A teď zase sešup dolů. Ostatně i v jednom zapadákově Frances McDormand vyřešila problém (ale tehdy problémem opravdu byl) svérázným způsobem, který zařídil pestré události následujících dní. Bylo to vyzrálé, vypointované, výtečně zahrané. Víly z Inisherinu splňují bohužel asi jen to poslední. Režisér a scénárista Martin McDonagh znovu oslovil osvědčené duo Colin Farrell a Brendan Gleeson, poslal je na zapadlý irský ostrov a vymyslel komorní příběh o rozpadu jednoho letitého přátelství. První desítky minut jsou moc fajn. Pár let po první světové válce, větrné Irsko, kamenité cesty, které vedou k pintě piva, u kterého se scházejí lidé, kteří se znají celý život. Málomluvný a přemýšlivý milovník hudby a umění vůbec i ukecaný a dobrosrdečný prosťáček, který si kromě sestry rozumí i se svým domácím mazlíčkem – oslicí. První druhému naznačí, že čas plyne zatraceně rychle a on nehodlá zbytek života strávit u prostých řečí nad sklenkou whisky. Kamarád mu přitom nic neudělal, nijak se ho nedotkl. Prostě to tak cítí. A to tak silně, že klidně přistoupí k sebemrzačení (přitom právě díky prstům vůbec může tvořit). Komické i smutné. A divácky nejméně vděčný McDonaghův film. Kdo neuteče, ten se zblázní. Dialogy jsou solidně zapracované do (nepříliš dějového) příběhu, ale ten se začne sypat. Beznaděj, zoufalství, pýcha a činy, které nelze vzít zpátky. Zraněné ego si představuju jinak. Že jde o tvrdohlavé Iry, mě těžko uspokojí. Otázky podobenství, že na pevnině probíhá občanská válka a oni stejně absurdními boji na izolovaném ostrově ničí sami sebe, mě také neuspokojují. Hloubce činů obou hrdinů jsem prostě nevěřil, jejich kroky byly až příliš svérázné a divné. I vedlejší postavy nakonec neuspokojí: jedna zmizí na pevninu, ale ač sečtělá, divák si k ní nevytvoří hlubší vztah, další zemře, ale ve výsledku je to to samé. A klání o největšího idiota na ostrově nakonec nemá vítěze. (30.12.2022)

Předpokládal jsem zajímavější, vyhrocenější vyústění, ale i tak je film skvělou studií nekonvenčních postav s nekonvenčním konfliktem v nekonvenčním, silně atmosférickém prostředí. Hravě tragikomický a nepředvídatelný, protože akci a reakci v něm určují dva nekompatibilní, životem pasivně mrhající vesničané z konce světa. První polovina je mistrně napsaná i zrežírovaná. Samotná otázka jak se problém vyřeší je v ní ale zábavnější, než její řešení v druhé půlce. Opět vynikající Colin Farrell, znovu skvělý Carter Burwell (dvorní soundtrackář bratrů Coenů) a prostředí, které je samo o sobě další významnou postavou filmu. (19.01.2023)

Už jen kvůli skvělému, nezapomenutelnému Barrymu Keoghanovi stojí Víly za shlédnutí. Mě tohle zaujalo, bavilo, dotklo se mě to až nečekaně, však že by za to mohl Farrell sebrat Oscara, je podle mě blbost. Je fakt, že se herecky mimořádně překonal, že větší nasazení už z něho někdo někdy těžko vyrazí, pokud to ale srovnáme s výkony všelijakých Nicholsonů, Ledgerů nebo Rushů, nedejďáble Hanksů, Hoffmanů či vypitých Cageů, ůůúú, tady se jeden nad nominací rychle poškrábe rozpačitě za uchem. (30.01.2023)

Ten typ filmu, ktorému rozumiete, prečo je kvalitný a núti vás premýšľať o dôležitých témach (a vytvorených paradoxoch v správaní ľudí), ale napriek tomu vám nesadne do nôty. Možno je to tým, že medzi týmito ľuďmi by som nechcel nielenže žiť, ale ani tú pintu piva by som nemal chuť si s nimi dať. A ak by si chcel niekto ku mne z nich sadnúť, tak by som si odsadol na terasu a zakázal im sa so mnou baviť. A určite by som im nedával ultimátum ohľadom sebamrzačenia. Naopak si viem predstaviť, že by som v tejto krásnej krajine žil, ale stránil by som sa jej obyvateľov. Dnes by ale v tej krčme aj tak boli všetci na mobile. Víly budú musieť vo mne ešte dozrieť, zatiaľ 70%. (26.01.2023)