Špinavé ulice

Nemůžu říct, že bych se nudila, to rozhodně ne, nakonec dívat se na Harveyho Keitela a Roberta De Niro je vždycky svátek, ale do Špinavých ulic jsem se vypravila s víc jak třicetiletým zpožděním a i když už tady je vidět, že v Martinu Scorsesem dříme talent, nemůžu jít proti času a dát je do stejné lajny s jeho pozdějšími peckami. Celé to na mě působilo jako zahřívací kolo k něčemu osudovému, na co se ale v tomto filmu vlastně nedostalo. TO mělo přijít až v těch dalších. (28.02.2006)

Nikterak zajímavá gangsterka, nedůležité pasáže a zápletka - průměrná, ale v té době De Niro spolu se Scorsesem těžko mohli tušit, že jejich pozdější spolupráce nadchne miliony filmových fanoušků. Každej nějak začíná :-) PS: špinavé ulice ve Špinavých ulicích jsou fakt zprasený, že bych se štítil po nich chodit i po chůdách. (23.06.2010)

Prostředí barů a ulic dolního Manhattanu (natočeno dost i v L.A.), partička bezstarostných taliánských flákačů, dvojice budoucích hereckých legend, bohužel až moc nedějové, převážně nudná podívaná s hrstkou dramatických momentů a překvapivě dynamickou, inovativní kamerou. Dobový soundtrack jedna radost (Ronettes, Eric Clapton, Rolling Stones). Tato "studie hříchu a pokleslosti" je sic kultovka, často zmiňovaná jako jeden z nej filmů dekády, ale já beru spíš za takové přípravné tvůrčí cvičení a předzvěst věcí velikých. 🌆 🏙 🌃 (15.03.2017)

Ještě to není ten Scorsese, kterého známe z Casina nebo Skryté identity, ale přesto už je tam náznak toho precizního a průlomového tvůrce, který definoval krimi žánr v příštích 40 letech. Mistr nastiňuje vztahy a postavení mezi gangsterskými "nulami" velmi trpělivým a pro sedmdesátá léta dost typickým způsobem, přičemž začleňuje do příběhu i klasickou muziku, ponuré New Yorské prostředí a mafiánská doupata plná špinavých peněz a lehce oděných dívek. A hlavně navazuje spolupráci s De Nirem a Keitelem, svými hereckými stálicemi, kteří předvádí oba skvělé a uvěřitelné výkony. Asi jsem ale udělal chybu, že jsem se na tohle méně nápadné dílo podíval až po všech ostatních a věhlasnějších skvostech, které Scorsese natočil, a docenit jeho kvalitu bylo vzhledem k očekávání hodně obtížné. Ale i tak se mi film líbil, někdy si ho určitě ještě zopakuji. Zatím tak na 70%.. (23.01.2013)

Nabízelo by se říct, že Mean Streets rozvíjí téma režisérova debutu Who's That Knocking at My Door?, ale on to vlastně nedělá. Pořád tady sledujeme skupinu vejrostků za prahem dospělosti, co se bezcílně potlouká po New Yorku, permanentně kalí, hádají se, perou a zase usmiřují, přičemž my máme permanentní pocit, že balancují na hraně propasti, ze které není úniku. Na jedné straně oné hrany je pak vstup do dospělosti, opuštění mladistvé a čím dál již vyčerpávající nevázanosti, na druhé pak pravděpodobně smrt někde v pouliční škarpě kvůli nějaké naprosté blbosti. Mean Streets oproti debutu spíše rozšiřuje kontext takovýchto postav tím, že nás nechává více nahlédnout do mafiánského světa, který celé ty ulice zastřešuje a který je v nich sice tichý, avšak všudypřítomný. Pozice Charlese (Keitel) v tomto světě je již jasnější než u předchůdce - jakožto synovec místního mafiánského kápa má budoucnost v zásadě zajištěnou, akorát nesmí stihnout nic posrat. Pořád s sebou ale tahá zátěže v podobě nesvéprávného Johnnyho (de Niro) a vlastního strachu se vyvázat ze svého mládí. Ze svého okolí je nejzajištěnější, nejrespektovanější a s nejsilnějším zázemím. A paradoxně právě proto nesmí být například viděn, jak si v restauraci povídá s mulatkou. Ta pak ve své poslední scéně, právě tím, nakolik je v důsledku svého původu odtsrčena na společenský okraj, působí ze všech vlastně nejsvobodněji. EDIT: Nakonec zvyšuji na pět, protože je to nejryzejší Scorseseho snímek, jehož témata studuje v téměř všech svých filmech, akorát aplikovaná na různá prostředí. (21.08.2023)