New York, New York

Geny Judy Garland se prostě nezapřou. Liza Minnelli byla, dle mého skromného názoru, dokonce ještě lepší zpěvačka a herečka, než slavná maminka, byla tak zajímavě, netuctově krásná (Slashere, ty jsi idiot) a talentu probrala celé hrstě. Film, točený převážně ve studiích, krásně nasvícený, takže oči se popásly, byl bohužel jeden z největších Scorseseho propadáků, protože biografy se v té době prohnala tsunami jménem Star Wars, a diváci raději dali přednost nekomplikované pohádce před nostalgickým, psychologicky složitým výletem do poválečné éry, kdy ještě pořád vládl jazz. Mé oči a uši se popásly taky, problém bych akorát viděl v postavě De Nira, který je tady i na můj vkus moc velký buran (a zejména v první půlhodině to dává patřičně najevo, že byste ho nejraději přetáhli baseballovou pálkou) a pak ve stopáži, která prostě neospravedlní poněkud řídčí zápletku, o takovou půlhodinu to prostříhat a bylo by to ideální. (01.11.2020)

Scorseseho přípravka na ZUŘÍCÍHO BÝKA, které navzdory výborné druhé půlce chybí cosi k dokonalosti. Třeba intenzívnější jiskření mezi De Nirem a Minnelli. Není divu, když oba přišli z úplně rozdílných kinematických světů. Blýskavost starých hollywoodských muzikálů se tu kříží s dalším Scorseseho buranským cholerikem. Tohle je absolutní mičurin, ale i tak stojí za to. (27.02.2004)

Těžce nezvládnutý Scorseseho ústřel, kterého zachraňuje paradoxně jeho nekoherentnost, díky které se skutečně nedá odhadnout o čem bude další scéna, jak bude vystavěná a čí hledisko zrovna přejme. Tak alespoň okusíme situaci Minnelliny postavy, kdy prakticky nikdy nevíme, zdali nás někdo pohladí nebo nám jednu vrazí. Stříhat tenhle film musel být také dobrý večírek. Krom toho, že některé záběry na sebe moc nenavazují (sklenička v ruce/sklenička na stole), tak scény jsou k sobě lepeny bez jakéhokoli tonálního pojiva. Ikonické stylizované záběry teskně hrajícího saxofonisty na střeše nočního New Yorku sousedí s uřvanými, syrovými hádkami, často improvizovanými do úplného rozmělnění. Není divu, že Lisa Minelli téměř v každé scéně vypadá jakoby do ní byla nečekaně právě teleportovaná (mimo to, že připomíná oživlou postavičku z Looney Tunes). "Tohle je Tina a Deanna, seznamte se." "Pýčo, tohle je stopětapadesátá minuta filmu, seznam se. Proč nám představuješ nový postavy?!" Na milost tohle nakonec beru, protože, přesto že vypráví o hrozivých, příšerných věcech (jazz a muzikál), tak mě oproti očekávání neuspal, protože mozek vyhodnotil, že zdejší vyprávění má přibližně podobnou stabilitu jako horečnatý sen, takže se nemusí vyčerpávat usínáním. (16.09.2023)

Scorseseho pocta tradičním filmovým muzikálům v amerických kinech sice prohrála souboj s Hvězdnými válkami, ale komerční propad nikdy nebyl zárukou nekvality. Robert De Niro byl přinejmenším stejně přesvědčivý jako (tou dobou) prakticky ve všem, Liza Minnelli byla opravdu excelentní zpěvačka, kostýmy i hudba jsou na špičkové úrovni. Snad jen na začátku mi připadalo, že několik scén je zbytečně dlouhých, pak už se to rozjelo parádně (90%). (07.06.2020)

Francine a Jimmy, dva divoký ohýnky, který uměly dohromady roztomile plápolat v souznění, způsobit závažný popáleniny i destruktivně obrátit všechno kolem v troud. Bohužel pro tenhle bezesporu kvalitní film, za 155 minut vyhasne každej táborák, a když se u něj navíc pořád zpívá (a já muzikálům neholduju), vykřesal ze mě onen vznětlivej pár "pouhý" tři velice zápalný jiskry, jež mi žhnoucí v tóninách durových akordů připomněly, že najít ten správnej souzvuk je někdy pěkně Durová kovbojka, co se nedá jen tak Wohnout k obrazu svému. (11.12.2011)