Zuřící býk

Scorsese podobně jako Tarkovskij nebo Coppola skutečně našel způsob, jak pracovat s „filmem“, jak ho doopravdy uchopit. ____ Výlučnost Zuřícího býka vidím hlavně v naprosto precizně natočených scénách. Scorsese se vyhýbá dvou událostem odehrávajícím se navzájem, nepoužívá dvě akce přes hloubi pole, nedělí plátno, neinformuje přes média (i ta TV je symbolicky rozbitá, nikoliv z důvodu poruchovosti televizních přijímačů, ale čistě jako odkaz na formální dominanty Scorseseho) a jen ve dvou případech sáhne po křížovém střihu. Jinak z 95% poctivě hněte jednotlivé scény, plastizuje je a inscenuje, dokud nejsou hotový. I souboje v ringu jsou motivovány více kompozičně než sportovně, viz práce kamery a procesy jednostranné subjektivizace a deformace vidění De Nira při zápasech. Je to všechno daný za prvé tím, jak u Scorseseho filmů vyjednává totální realita s totální stylizací. Je to krásný, ale skutečný to být nemůže, na to je to krásný až moc. A za druhé žánrotvorným estetismem Scorseseho - filmového spratka z Malibu generace -, kterým víceméně pomohl zachránit Hollywood na sklonku klasického období. ____ Rafinovaná rovnováha mezi tím, jak Scorsese nadržuje hlavní postavě homofobního mizogynika bez přátel, aby ji ihned záhy něco odepřel, a tak pořád dokola po celou stopáž, to zaujetí pro neschůdné a nesympatické činy je posledním prvkem k dokonalosti filmu. Nezatajuji, že se mě nějak bytostně dotkl. (20.08.2008)

Scorseseho mistrovské dílo se všemi klady i zápory, které tahle kategorie přináší. Tak nějak totiž věřím, že právě kvůli svému stylu bude tenhle film naprosto nezkousnutelný pro 95% bežných televizních diváků. Těch zbylých několik málo (řekněme) "vyvolených" v něm ale objeví možná jeden z nejzásadnějších snímků filmové historie. Osobně se mi hodně často u filmů stává, že jsem z nich napoprvé úplně na větvi (dokonalý příklad Zelené míle), ale jak uplyne několik dnů, týdnů, měsíců, jejich kouzlo vyprchá. Pustím si je podruhé a je téměř pryč. Zuřící býk je film z přesně opačné kategorie, napoprvé mě nesebral tak, jak bych podle hodnocení čekala, ale po měsících, možná i letech ve mně zraje jako víno. Dodnes nemůžu zapomenout na tu úžasnou kameru snímající židli letící vzduchem, netradiční černobílé zpracování, krásný hlavní hudební motiv a hlavně brilantní herectví jistého muže jménem Robert De Niro, které v Zuřícím býkovi přesáhlo všechny limity a mohlo by být označováno za jedno z nejpůsobivějších v historii. Za sebe musím říct, že se Zuřící býk asi v nejbližších měsících do mých top 10 nejoblíbenějších filmů nedostane, přesto nevylučuji, že tam za pár let možná najde své čestné místo hned vedle Scorseseho Taxikáře, který možná není tím nejdokonaleji vybroušeným diamantem, přesto (či právě proto) je mi jaksi o něco málo bližší. (20.07.2008)

Scorsese umí točit filmy a potvrzuje mi to každým snímkem, který jsem od něj dosud viděl. Zuřící býk je skvělé životopisné drama, které diváka zaujme i díky tomu, že není pouze o boxu, ale rovněž se hodně zabývá životem LaMotty. De Niro svoji roli zvládl výborně a Joe Pesci mě také potěšil. Pocitově mi chybělo jen malinko k páté hvězdě. (04.11.2014)

(1001) Mno, to jsou dvě hodiny mého života, které nedostanu zpátky. Můžou se to snažit okrášlit, jak chtějí, ale pořád je to takzvaný garbage film o garbage people. Je mi vlastně úplně jedno, co se tam děje v popředí, protože na pozadí se k ženám chovají jako k podřadné entitě a to je pro mě tragédie tohohle příběhu. Kromě toho, že vlastně nechápu, proč by si někdo myslel, že hlas tohohle "muže" by měl každý slyšet, jsem dostala migrénu z těch nikdy nekončících dialogů, které nemají doslova vůbec žádný obsah. Nic. Nada. (24.03.2019)

„I don’t trust nobody.“ Anti-Rocky (který by bez Rockyho pravděpodobně ani nevzniknul). Nikoli film o zápasech v ringu, ale o bojích v makovici chlápka, kterého žralo, že má malé ruce. Jake vinou své býčí povahy postupně ztrácí slávu, moc, peníze a důvěru druhých, od nichž požaduje respekt, který sám projevit nedokáže. Deptá ho neschopnost dokázat, o čem je přesvědčen – že patří mezi nejlepší. Boxerské úspěchy pro něj nejsou dostačující a svou dominanci, kontrolu nad situací, si potřebuje stvrzovat i v domácím prostředí. Nejtvrdší rány tak schytávají jeho nejbližší. Klíčovými osobami na bolestivé cestě k pozdnímu přijmutí vlastních hříchů jsou jeho bratr a druhá manželka. Vickie pro něj zpočátku představuje nedostupnou bohyni, jejíž krásou se náležitě opájí také kamera a kterou si Jake sám dovolí nanejvýš ostýchavě pohladit po ruce. Ochotně se ze zuřícího býka mění v jejího poslušného chlapečka (za co je na jednom z kontrastně idylických rodinných videí odměněn zástěrou „Momma’s Little Helper“). Až poté, co si uvědomí, že Vickie není jenom jeho máma, že ji musí sdílet s jinými a dávat tím všanc své mužství, začne ji vnímat jako své soukromé, nedotknutelné vlastnictví. A jako s majetkem s ní také ve velmi brutálních scénách domácího násilí jedná. Skutečně se chová jako zvíře neschopné ovládnout své pudy (zvířecí skřeky doprovázejí také boxerské zápasy). Vědom si neodčinitelnosti svých hříchů, snaží se v brutálně nepovzbudivém závěru svou prohru alespoň přetavit v sebe-lítostivé vtipkování. Je však zřejmé, že níž už sestoupit nemohl. Abych nezapomněl, Scorseseho odůvodněně těžkopádný film má též úchvatnou kameru, minimálně v boxerských scénách bezkonkurenční střih (barové dialogy jsou místy chaotické) a ve svém středu jeden z nejzarputilejších hereckých výkonů moderní kinematografie. 85% Zajímavé komentáře: Decker, Vronsky, Triple H, Cornon (25.08.2012)