1492: Dobytí ráje

Životopisné filmy mám rád stejně jako herce Gérarda Depardieu a v tomto filmu vykrystovala tato kombinace v nádherný drahokam, který má však i přesto nějaké ty praskliny, které spočívají zejména v celkem dost přetažené stopáži. Účast Sigourney Weaver mě rovněž potěšila a ta dobyvatelská píseň je prostě chytlavá klasika. Zkrátka film, který určitě stojí za pozornost, zejména díky skvělým hercům, nádherné výpravě a velkolepé hudbě. (22.05.2012)

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

1492 jsem celou dobu považoval za jeden ze Scottových ranějších všeobecně uznávaných historicko-filmových vrcholů, o jehož kvalitách panuje všeobecná shoda. Asi za to mohlo tehdejší velkolepé pokrytí filmu v časopisu Cinema, v jeho stránkách jsem proležel značnou část dětství a přemýšlel o tom, jaké ty filmy asi musí být a pak také úseky filmu, co jsem jako malý spatřil, když to dávali někde v televizi a mně to dle nich přišlo zvláštně pomalé, dlouhé a zkrátka přesně takové, jako měly být ty filmy "na který se podíváš až vyrosteš".  A teď konečně po letech zjišťuji, že to byl kritický i komerční flop, který pro Scotta byl navíc zakázkovou prací, protože k blížícímu se pětisetletému výročí objevení Ameriky bylo třeba natočit nějaké filmy. Výsledný propadák pak režisér přesně dle svého stylu okomentoval "Mělo to neúspěch, protože vy Američani jste úplný dementi. A teď mi dejte prachy na další film." 1492 by se jinak mohlo dát číst jako alegorie na Scottovu filmařskou zkušenost, kdy musí horko těžko přemlouvat bandu arogantních tmářských omezenců, aby jim mohl ukázat "ráj na zemi" vědom si toho, že s jeho dědictvím si pak ale moc neví rady. Kolumbus ve zdejším Depardieuvě podání nepůsobí jako šlechetný pionýr, ale spíš jako všemi nenáviděný proaktivní korporát, který usilovně vede projekt, který pod sebe získal nikoli díky svým schopnostem, ale hlavně kvůli tomu, že ho nikdo jiný dělat nechtěl. V tom ale nespočívají největší kvality filmu. Ty jako obvykle hledejme v monumentální výstavbě scén, kdy prakticky každá má plnit nejen informativní, ale i ikonickou úlohu. A to vše bez jakéhokoli postmoderního pomrkávání. Naprostá úcta před historickým vyprávěním a i díky určité nepřizpůsobivosti je to další z úžasných režisérových imerzivních výprav do cizího světa. (13.08.2024)

Hustota všemožných mouder, co na nás Ridleyho figurky chrlí, se rovná hustotě mlze nad Brčálníkem. Sladké lízátka já nerad, protože obsahují cukr. Ten se ihned vstřebá a způsobí vypouklý tvar dutiny břišní, asi takový, jakým se v současné době pyšní Žerárd Žerárdovič Depardiov. Namísto jednoduchých cukrů lze doporučit kvalitnější polysacharidy, které musí váš trávicí systém nejprve pracně rozložit. Ale nasytí na mnohem delší dobu. Co z toho vyplývá? 1492 je jednoduchý cukírek, Mise/Misie polysacharid. Ridley vždycky napěchoval svoje pseudohistorické filmy tunou patosu a naivním příběhem. Církev v Kolumbově době opravdu netvrdila, že je země placka, to už bylo ostatně vyvráceno od dob starého Řecka. Ridley prostě točí barevné, ale jinak černobílé filmy. Oč lepší jsou ty staré černobílé, no mnohem barvitější snímky! (25.04.2006)

Nedávno som dočítal Zweigovu biografiu Magalhaesa a dostal som chuť na objaviteľský veľkofilm. Áčkový som nenašiel, tak že sa konečne dokopem aspoň ku Kolumbusovskej klasike. V rámci Scottovej tvorby jedna z najkrajších prác a ten kultový Vangelisov soundtrack určite jeden z najepickejších, človek sa pritom cíti ako boh. (21.02.2022)