Vetřelec

Atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. To je celá ta věda. H. R. Giger poprvé předvádí své mistrovské biomechanoidní dítko a všichni jsou z něj úplně mrtví...strachy, samozřejmě... A začíná zde i série androidních "bijců", jejichž jména shodou okolností po jednotlivých dílech začínají A, B, C:) Ian Holm je jako Ash co do vztahu k lidem chodícím ekvivalentem HALa, nezdá se vám? Navíc miluju tu dobovou představu, že správný superpočítač musí mít tisíce blikajících kontrolek a vydávat dvacet různých druhů vrčení, bzučení a skřípání:) Prostě klasická a historická stovka. PS: to oli.G: t hlášku o dětství můžou používat ti, jejichž dětství už skončilo;) (23.03.2003)

Klasika, která na mě dnes už působí spíš svým dokonalým vizuálním designem z dílny R. H. Geigera než strašidelným dojmem jako při prvním shlédnutí. Přesto nelze než obdivovat um R. Scotta v navozování atmosféry ohrožení a v práci se "zaběhanými" horrorovými postupy, které se v jeho provedení staly kvintesencí moderní sci-fi horrové filmařiny. (27.01.2004)

Jeden z nejlepších sci-fi hororů všech dob a zároveň film, který tenhle žánr sám definoval. Skutečný filmový mezník. Ridley Scottovi se úžasně povedla vykreslit atmosféra klaustrofobie, odlidštěného prostředí mamutího industriálního kolosu těžařské vesmírné lodi (analogie k v kolektivním podvědomí uložených představám o podobných místech na zemi), neprodyšného vesmírného přítmí a šera, chladu oceli a neosobnosti skafandrů na bázi obdoby latexu a především setkání s něčím tak iracionálním, jako je mimozemský život, navíc ve formě nelítostného vesmírného predátora. Ona iracionální hrůza, kterou zažívali naši prehistoričtí předci při setkání s nadpozemsky silným predátorem (v naračním světě akcentovaném neznalostí jím byl téměř každý, ale jako analogii chápu existenci draka, metamorfovaného ze světa reality ze setkání s krokodýlem...), se podmanivě přenáší do archetypální reflexe současného diváka, který je paralyzován jednak už samotnou přítomností neznámého tvora, druhak i jeho nevypočitatelností a nepředvídatelností, oním přesahem přes lidskou racionalitu a rámec individuální zkušenosti. Zajímavě se tu snoubí také lidská touha po poznání a zvídavost s hrůzou z neznáma. Tohle asi museli zažívat lovci z doby neolitické, dobyvatelé conqueři v jihoamerických džunglích i první námořníci opouštějící dosud známý svět... Vetřelec je zkrátka filmový skvost a jeden z důkazů, jak minimum viditelného může vyvolat fóbii z toho, co raději není a nemůže být vidět... PS: Osobně mám navíc tento film spojený s nesmírně intenzivním percepčním zážitkem z českokrumlovského kina v hloubi 80. let, kdy v šedi normalizované kultury působil tenhle sci-fi snímek jako zjevení... (12.07.2007)

Film s výbornou atmosférou, ale i s respekem k milníku SF žánru nemohu smlčet, že posádka se občas chovala příliš hloupě. Při troše snahy mohli vetřelce dostat hned několikrát. Nemůžu si pomoct, ale když se postava ve filmu chová ne jak by se asi v reálu chovala, ale jak jí určí scénárista, vždycky se to odrazí na mém výsledném dojmu z filmu, který prostě mohl být lepší, kdyby tenhle vetřelcožel nešvar spousty hororů byl trochu víc omezen. (02.07.2007)

Po sedmi letech jsem si film, kvůli kterému se o film jako takový začal zajímat, pustil znovu. Překvapilo mě, že za ta léta neztratil nic ze své působivosti. Snad jenom to, že ony legendární momenty si pamatuji až dostatečně živě na to, aby mě dokázaly nějak vyděsit, či napnout. Ale toť čistě subjektivní pocit, protože Scottova promyšlená režie, ve které dokonale ždíme všechny podstatné prvky – chladnou výpravu kosmické lodi, hru světel a stínů, Goldsmithovu hudbu, racionální posádku a v neposlední řadě legendárního nezvaného hosta, dokáže i po letech uchvacovat. Dnešní generaci (mých současníků), pro které se filmová hrůza vyrábí formou vřískajících teenagerů a remaků asijských bubáků, už tenhle vesmírný opus zřejmě nic neřekne, ale za ta léta už není podstatné co, ale jak! Bez kapky nostalgie, s plným vědomím ‚stárnutí‘, bez debat stále strhující pecka. (21.02.2009)