Blade Runner

I po více než dvaceti letech stále mladá, svěží a novátorsky vyhlížející sci-fi, která neztratila nic ze své působivosti. Scottovo vizuální vidění, podpořené Vangelisovou hudbou, však plně přebíjí obsah, který je ve své podstatě až příliš jednoduchý a za filozofii bych jej rozhodně neoznačil, stejně tak jako nespatřuji moc oduševnělé romantiky ve vztahu Deckarda s Rachael – mnohem více na mě zapůsobil démonický Roy Batty jehož proslovy o zážitku ze žití ve strachu a slzách v dešti ve mně rezonovaly po zbytek filmu. Filmový kult pro fajnšmekry, pro mě nevšední zážitek po dvouleté odmlce, která propříště už tak dlouhá zřejmě nebude. (03.01.2007)

Neuvěřitelné jak se z celkem solidního sci-fi snímku může odebráním zbytečných monologů, tu a tam malou změnou a poupravením závěrečných vteřin stát jeden z atmosféricky hypnotických klenotů světové kinematografie. A zřejmě ten vůbec nejvlivnější film vůbec, protože bez jakékoli nadsázky ovlivnil veškeré sci-fi po něm. Geniální pochmurná noir vize budoucnosti, která ve vás i dnes vzbudí otázky. Nemyslím teď nutně ty, zda tedy je či není Deckard replikantem; což se ostatně stejně liší verzi od verze a ona ambivalentnost je dána tím, že Hampton s Fordem k tomu vždy přistupovali, že jím je, zatímco Ridley jim natruc, že není. Spíše to pokládá otázky "věčného" charakteru, kde je hranice mezi životem a lidstvím a především zda na tom vůbec záleží, kdo je/není replikantem. Blade Runnera se tak řadí po bok Posledního pokušení Krista spíše než ostatních žánrových scifáren. Není to film pro každého (ano, je to p-o-m-a-l-é a málomluvné způsobem, kdy třeba Deckard v závěru dvacet minut vůbec nepromluví, byť nesleze z plátna), ale kdo si k němu cestu najde, tak tomu rozhodně nehrozí, že by se mu vzpomínky na tento skvost vytratily z paměti jako slzy v dešti... Původní kinoverze: 3/5, Režisérský sestřih 1992: 5/5, Final Cut 2007: 5/5 (17.01.2008)

(1001) Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí. Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal. (13.10.2017)

Milujem pomalú hypnotickú atmosféru, milujem nebesky majestátnu Vangelisovu hudbu a milujem aj experimentálne skĺbenie pochmúrneho daždivého noir s retro-futuristickými prvkami, ktoré Blade Runner dodali kult nezabudnuteľnej filmovej klasiky... ale čo, preboha, ten scenár?! Tak božský námet s robotickým potenciálom (vzbury robotov a z toho vyplývajúca možná apokalypsa ľudstva, túžba po večnom živote, ...) si zaslúžil omnoho väčšie rozvrstvenie, omnoho väčšie zanietenie a omnoho viac scenáristických slučiek. Už len keď vezmeme do úvahy dve dejové, nezávisle od seba plynúce línie (love story Forda a replikantky vs detektívka), obidve ponúkali dostatok možností na vytvorenie vlastného príbehu bez toho, aby boli tak nezmyselne prepájané. Blade Runner je úchvatným obrazovým a hudobným dielom so silným, ale nedotiahnutým filozofickým podkladom (to už akčný Terminátor prináša väčšie myšlienkové posolstvá) a obsahovo je tak nedomyslený a nerozvinutý, že sa v mojich očiach nikdy nezaradí na popredné miesta najlepších sci-fi filmov, čo ma pri žiadnom filme nemrzí tak, ako práve pri tomto. (25.05.2012)

otec a matka všech ponurých vizí industrializované budoucnosti.. s přesahem.. Scott je mistr a i když film trpí nějakými neduhy jako je např. velmi silná rozvláčnost a pomalé vývin, nakonec to má svoje opodstatnění. Tohle rozhodně nejsou Hvězdné války. A deštivý závěr je určitě v síni slávy nejkrásnějších a nejtajemnějších vyvrcholení filmu (20.06.2012)