Olověný chléb

Film „Olověný chléb" zaujímá v československé filmové tvorbě pro děti a mládež zvláštní místo. Je to první politický film pro děti; jsou v něm ukázány poměry za buržoasní republiky a vysvětlena podstata boje dělníků za právo na práci. Těchto problémů se dosavadní filmy pro mládež buď vůbec nedotýkaly, nebo je zjednodušovaly (na př. „Zelená knížka" v režii Josefa Macha, natočená podle dětského románu Václava Řezáče). Autoři filmu vycházeli z konkrétních událostí: vylíčili jednu ze stávek, jimiž se dělníci bránili proti továrníkům, a vylíčili jednu ze srážek dělníků s četníky. Byla to srážka v Radotíně v dubnu 1930 při slavnosti komunistické mládeže „Rudých letnicích", kde výstřely četníků poranily dvě děti a tři komsomolce. Film nechce být ovšem historickým dokumentem této události, ani rekonstrukcí radotínského případu; je volným uměleckým zpracováním fakt, charakteristických pro buržoasní republiku. Velkou pozornost věnovali autoři filmu kresbě prostředí, ve kterém dělnické děti na periferii vyrůstaly; správně zdůraznili pozornost, s jakou komunistická strana pečovala o dorost. — Film „Olověný chléb" nejenže řekne mnoho našim dětem a pionýrům, neboť v něm poznají skutečnost, kterou sami nepřežili a o které již dnes málo slyší, ale dospělým divákům připomene období hospodářské krise, období nezaměstnanosti, stávek a krvavých srážek dělníků s policií v buržoasní republice. ... POZNÁMKY: Alena Bernášková byla za svůj první román „Cesta otevřená" vyznamenána v r. 1951 státní cenou. Druhý její román „Děti velké lásky" byl napsán pro mládež a byl současně zpracován jako filmový námět. — Jiří Sequens je prvním z generace mladých českých režisérů, který přistupuje k filmové práci připraven odborným studiem na sovětské filmové škole VGIK. Prvním jeho dlouhým hraným filmem byl příběh jedné traktoristky „Cesta ke štěstí"(1951). Filmový přehled 16/1954 (08.01.2009)

Tohle je opravdu hodně špatné, těžko uvěřitelné. Uvědomělost a světonázor dětských hrdinů (snad i těch v plenkách) jsou neskutečně plakátovité a tezovité až běda... Pokud by taková dítka skutečně existovala, byla by jen skvělým důkazem, že vymejvat mozky uměli soudruzi dokonale. Ale tohle se fakt nedá, není to socialistický realismus, je to socialistický surrealismus. A pro diváka dnešní doby snad socialistický dadaismus. (02.12.2011)

Pro mne absolutně nepochopitelné, jak se v této čistokrevné komunistické agitce mohou oběvit takoví velikáni českého filmu a divadla jako Otomar Krejča st., Miloš Nedbal, Eduard Cupák, Miloš Kopecký, Jiří Sovák (ikdyž jen v piďiroličce exekutora), tehdy začínající Jana Brejchová nebo později velmi uznávaný režisér tzv."Nové vlny" Hynek Bočan. Jedinné, co stojí za povšimnutí je na svou dobu velmi dobře ztvárněná kamera, za kterou stál Vladimír Novotný. (10.02.2013)

Dvě hvězdy za exteriéry a Miloše Kopeckého jako šik policejního velitele v padnoucí peleríně. K historickým událostem samotným viz tento článek z LN: Rudé letnice – správně proletářský název (04.07.2020)

Vypravěč je určitá přidaná hodnota. Film o mezigenerační (politické) soudržnosti. O tom, že jednota a charakter jsou nejvíc cool. Démon Besser opět úřaduje, no a pan Nedbal je prostě boreček. Jinak se zde objevili v mladém věku známý herci (Sovák, Kopecký, Tříska, Brejchová). Závěr v Rudých Letnicích, kde se střílelo do dětí - to je proč se člověk na padesátkové československé filmy dívá :) . 38%. (22.10.2017)