Režie:
Jiří Sequens st.Kamera:
Miloslav HarvanHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jaroslav Marvan, Josef Vinklář, Josef Bláha, Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Bohumil Šmída, Martin Růžek, Bohuslav Čáp, Ota Sklenčka, Jaroslav Raušer (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Policejní rada Vacátko znovu přichází! Tentokrát v kasařské romanci podle povídky Jiřího Marka. Jednou z největších postav, které vytvořil Jaroslav Marvan, je vrchní kriminální rada Vacátko. Spisovatel Jiří Marek, autor literární předlohy, napsal tuto postavu podle čtyř skutečných pražských kriminalistů z období první republiky, ale teprve až když jí Marvan vdechl život, zajásal syn jednoho z oněch čtyř pánů radů: „To je přece táta!" Film Pěnička a Paraplíčko bezprostředně navazuje na oblíbený televizní seriál Hříšní lidé Města pražského. Volba padla na povídky z jeho další knihy "Panoptikum hříšných lidí". I zde se vedle pana Vacátka objevují jeho podřízení – detektivové pan Bouše a pan Brůžek v podání Josefa Vinkláře a Josefa Bláhy. Film nesoucí podtitul „kasařská balada" ukazuje s úsměvným nadhledem pražskou „zločineckou galérku". Pěnička je kasař a Anča Paraplíčko chudičká šlapka. Jejich příběh málem vyústí v krvavý masakr, kterému zabrání jen moudrost a životní zkušenost rady Vacátka... (Česká televize)
(více)Recenze (128)
Nemám příliš v oblibě české starší filmy, pokud v nich zrovna nehraje pan Hrušínský st. I přesto jsou ale perfektním obohacením filmové zásoby a každý správný vlastenec by je měl shlédnout :) Pěnička a paraplíčko k nim rozhodně patří. Perfektní herci - pan Marvam, Vinklář, paní Bohdalová - to vše značí smysluplnou komedii, která nikoho neurazí a rozhodně patří mezi české legendy a filmové stálice. ()
Tak zaprvý, Liška je prostě génius a pokud neni našim vůbec nejlepšim filmovym skladatelem, pak jednim ze tří určitě. Ta jeho hudba a hudební čísla (se Zímou, Nerušilovou apod.) Hříšný lidi včetně všech těch pěti navazujících filmů odpaluje někam úplně jinam, o ligu dál. Ale jinak - Pěnička a Paraplíčko je film slušnej, i když pro mě je zatím na pomezí tří a čtyř hvězdiček. Občas trochu ztrácel tempo a tah, a i když to možná v budoucnu po dalších zhlídnutích budu hodnotit jinak a třeba spíš jako klad, tak teď mi přišlo, že ten cca hodinovej formát ze seriálu by se víc hodil i na Pěničku. Každopádně to, že každej z tý čtveřice filmů (resp. pětice) je vlastně dost jinej, to je jedině dobře - a Pěnička je z nich prostě ten rozvážnější, pomalejší a svym způsobem niternější. Po zhlídnutí to možná nemusí působit tak efektně, ale v celkovym obrazu celejch Hříšníků to prostě dává smysl. WTF moments: Nějak se mi nechce věřit, že by vrah v oběti nechával doličnou zbraň, podle který se (navíc jako mnohonásobnej recidivista) samozřejmě dá relativně snadno vystopovat. ()
Možná nejzávažnější, ale také nejspornější pokus Jiřího Sequense natočit kriminálku s vysokým výpovědním přesahem. Tohle už není jen o panoptiku bizarních figurek pražského podsvětí a mordpartě charismatického pana rady, ale vážně míněná snaha natočit film vypovídající o duchu a podstatě první republiky s přesahy k politice, typům národního charakteru, silné nostalgii i sociálnímu podhoubí tehdejší společnosti. Podobné filmy a seriály: Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior, Smrt černého krále, Štědrý večer pana rady Vacátka, Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Hříšní lidé města brněnského ()
Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté. () (méně) (více)
Miluju dobu první republiky. A proto miluju i seriál Hříšní lidé města pražského. Filmy s panem Vacátkem jsem ale nikdy neviděl. Ani jeden. Až poprvé tenhle, den před napsáním tohoto komentáře. A nebyl jsem zklamán. Doba první republiky opět vykreslená taková, jaká asi skutečně byla. Krásná a staromódní. Ale v té době i zloději měli šarm a úctu a své kouzlo. Mě se moc líbila u černobílého seriálu hudba. A to zůstává i zde. Paní Bohdalová opět hraje skvěle. O panu Marvanovi netřeba mluvit, i když by si to zasloužil. Miluju jeho herectví a je pravdou, že je to jeden z nejlepších českých herců v historii. Pozadu nezůstává ani pan Brzobohatý. Příběh je sice trochu slabší, protože velmi brzy víme, kdo je vrah a tak jde jen o to, jak na něj pan rada Vacátko přijde. Ale závěrečná scéna všechno nahradí. Brzobohatý se opevní v domě, k tomu policejní akce a vrchol všeho, odvážný pan Vacátko jde do akce. Možná je to mým nadšením z první republiky, možná z geniálního Marvana, ale já se už teď těším až shlédnu další filmy. ()
Galerie (3)
Photo © Filmové studio Barrandov
Zajímavosti (14)
- Pěnička a Paraplíčko a Partie krásného dragouna byl natáčeny současně dle možností jednotlivých herců. (Witta)
- Radoslav Brzobohatý současně ještě dotáčel seriál F. L. Věk, takže to měl časově hodně náročné. (cariada)
- Originální šaty prostitutky Anči Kulaté zvané Paraplíčko (Jiřina Bohdalová) navrhl vyhlášený kostýmní výtvarník Jan Bulka, kterého doporučila Slávka Budínová. Ta si u něj sama nechávala šít oblečení. Podle Sequense uměla Slávka nosit kostýmy s velkou noblesou - mimo jiné i proto ji obsadil do dalšího celovečerního filmu s Vacátkem (Jaroslav Marvan) Vražda v hotelu Excelsior (1971). (Cucina_Rc)
Reklama