Vzestup

Vzestup je skutečně mimořádný film, a to nejen v rámci sovětské kinematografie. Svou atmosférou, kamerou, režií i hereckými výkony připomíná Němcovy "Démanty noci". "Vzestup" je sice filmařsky poněkud konvenčnější (nikoli ovšem konvenční), ale má velmi podobnou syrovost. "Démanty" jsou ovšem jiné v závěrečné pointě a především, rozhodně chtějí méně sdělovat jakási poselství. Naopak společné mají to, že jsou natočeny velmi subjektivně a filmovými prostředky popisují především prožitky ústřední dvojice... Vzestup je téměř beznadějný, velmi tragicky vyznívající film. Přestože se v něm objevují zmínky o "onom světě", dokonce modlitba, není z pochopitelných důvodů tento náboženský rys nijak podtržen, ale spíše potlačen. Zajímavé je ovšem v této souvislosti téměř "náboženské" vyznění některých scén. Ty významově i kompozičně poměrně výrazně upomínají na výjevy z novozákonních pašijových scén. Pochopitelně je otázkou, do jaké míry může jít o vědomou inspiraci tohoto ve výtvarném umění i ve filmu mnohokrát zpracovaného námětu. Motiv oběti pro druhé ovšem zůstává, byť zbaven vší náboženské metafyziky. Jakási naděje je čitelná pouze v tichém, pasivním odporu vesničanů. Současně s tím je velmi intenzivně podtržen moment bezvýchodnosti zoufalé snahy zachránit se kolaborací a zradou... Němečtí vojáci a především jejich ruští, kolaborantští přisluhovači jsou líčeni prakticky jako bezcitné zrůdy, což by mi za normálních okolností rozhodně vadilo, ale v případě "Vzestupu" je tento rys nejen pochopitelný, ale v rámci logiky příběhu i nutný. Mj. vzhledem k obrovské subjektivnosti, s níž je film vyprávěn a také proto, že není jakousi heroickou oslavou sovětských vojáků, ale spíše koncentrovanou a maximálně vystupňovanou beznadějí a bolestí, přičemž zobrazené hrdinství těch, kteří se nenechali zlomit se je tiché, trpitelské a zcela neokázalé... Otevřeně ovšem přiznávám, že se budu muset asi hodně přemlouvat, budu-li se na něj chtít podívat podruhé. Tak tíživý a těžký film to je... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: gudaulin, Crocuta, Lavran (14.09.2009)

Film podle novely "Sotnikov" Vasila Bykava (nikoli Bykova jak mylně uvádí text distributora i sovětské titulky, které poruštily jméno významného běloruského autora) kongeniálně převádí na plátno silný příběh, zkoumající člověka v mezní situaci, tváří tvář hrozící záhubě. "Vzestup" není podívanou pro slabé povahy - i přes absenci naturalistických záběrů jsou scény výslechu na hranici drastičnosti a celý snímek je prodchnut depresivní atmosférou, která však jen přispívá k jeho nepříjemně realistickému vyznění. (K osobě autora předlohy a jeho dílu viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bykav ). (30.03.2008)

Silná psychologická dráma z 2.sv.vojny, ktorá získala hlavnú cenu na festivale v Berlíne. Nie je v nej miesto pre bojové scény, no napriek tomu je osud dvoch partizánov, ktorí padnú do zajatia, napínavý a plný kvalitných hereckých výkonov. Nádherné exteriéry zasneženej krajiny a všadeprítomná zima, výborné dotvárajú atmosféru. Asi takto to nejak vyzerá, keď niekto zavtipkuje, že je zima ako v ruskom filme. Režisérka Larisa Šepiťkovova, mimochodom manželka E.Klimova/Choď a pozeraj sa/ sa venuje najmä psychológii postáv a premenu charakterov v kritických situáciách.Ešte týždeň po vzhliadnutí som mal v hlave vetu:"Nelez do hovna, nezmyješ ho!"Jeden z nich zradí.Dokáže s týmto vedomím žiť? Hudba podtrháva silné momenty, niekedy je až neznesiteľná/hlavne v závere/, dnes by sa robila asi trošku s citom, no v čase keď spoločnosť Řitka video chrlí desiatky vojnových filmov ročne, ostáva Vzestup spolu so spomínaným Choď a pozeraj sa na vrchole rebríčka ruských vojnových filmov. Film 80%. (01.02.2009)

Zaujímavý film z obdobia druhej svetovej vojny, ktorý má dve odlišné polovice a aj tie by sa dali rozčleniť na ďalšie dve rozdielne polovice, možno dokonca aj tretiny. Tým je Vzostup aj veľmi umne rytmizovaný a diváka neustále drží pri pozornosti. Pri sledovaní Vzostupu vás určite napadne viacero slávnych vojnových snímok, ale napríklad aj "ten príbeh najväčší", kde nie je ťažké si za jednu postavu dosadiť Krista a za ďalšiu Judáša, ale o tom primárne Šepiťkovej scenár zrejme nie je. Neprívetivý plochý čiernobiely obraz umocňuje všetku tú morálnu skazu navôkol, až máte dojem, že smrť na popravisku je tým jediným vykúpením. A možno to tak skutočne aj je, výčitky svedomia totiž môžu predstavovať omnoho horšie utrpenie, než predčasná smrť. (30.06.2019)

Vedle Klimovova Jdi a dívej se další otřesná věc, kterou těžko hodnotit. U Šepitkovové nemám nakonec takový problém strhnout "tak málo", protože to stále "drží fazónu". Nedovedl bych dát Jdi a dívej se "odpad", ačkoliv by si ho podle mě z podstaty zasloužil - filmová mašinérie nemá právo dělat z utrpení lidí expresionistické hříčky při nichž hynou další tvorové. Taktéž Vzestup je expresionistická hříčka - hanba mě fackuje, ale nemá to s realitou mrazivého válečného Běloruska společného nic než zobrazení. A přikrášlení - přikrášlení Sotnikova jako Krista, expresionistické přikrášlení celého toho martyria. O co důstojněji působila Balada o sedmi oběšených. Nemůžu si pomoct - jestliže se v USA té doby točily Čelisti, jsou pro mě Jdi a dívej se a Vzestup inverzní a totalitní podoby blockbusterů toho typu - lidé se rádi bojí, rádi se dívají na utrpení, rádi vidí mučící nástroje a kečup jako krev. Co mi u Šepiťko nechává tři hvězdy je jednak Šnitkeho hudba (ano, krom podmaleb mi stačí ona snad jen minutová echo pasáž pár klarinetů při scéně zajatců projíždějících vesničkou), a jednak neodiskutovatelné metaforické a řemeslné kvality filmu. (10.02.2018)