Vzestup

Já a sovětská psychologická dramata se asi nemáme rádi. Přijde mi, že vše líčí příliš rozvláčně, moc tlačí na pilu a skrz to sklouzávají až k nudě. Zato válečné filmy (Osvobození, ..a jitra jsou zde tichá, Jdi a dívej, Hořící sníh,....) točit umí a jinak tomu nebylo ani zde. Úvod byl velmi zdařilý a celkově atmosféra sněhu, mrazu, vypáleného stavení a kolaborantů, skrývání se v domě ženy a jejích dětí, to vše bylo výborné, avšak poté pro mě Šepiťkové počin až na občasné záchvěvy (výslech Sotnikova nebo poprava) ztratil kouzlo. Víc jak 3* tedy bohužel dát nemohu. (23.02.2015)

Velmi úsporně natočené komorní válečné drama o dvojici vojáků, kteří při plnění úkolu padnou do zajetí a čelí krutému zacházení i velmi reálné hrozbě popravy. Vzestup není film, který by se vyžíval v efektních bojových scénách a ukazoval množství dobové bojové techniky. Režisérka se soustředila na psychiku svých hrdinů a film je vlastně psychologickou studií lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Odvaha a sebeobětování se může pod tlakem okolností změnit v ošidný obchod s vlastním svědomím. Depresivní snímek podtrhuje ponurá hudba, černobílý materiál i kamera, která zachycuje bezútěšnou ledovou pláň bičovanou větrem. Šepiťková byla i díky tomuto filmu považovaná za nejlepší sovětskou filmařku svojí éry. Celkový dojem: 85 %. (27.12.2008)

Pováž ty, človek, či skutočným nepriateľom jest muž lebo žena v uniforme národu znepriateleného, abo ty sám si v skrytu duše svojím nemesis. Lebo len v najťažšej chvíli spoznáš pravdu, a vyjavíš svoju pravú tvár sebe i ostatným. A možnože budeš prekvapený tým, čo odhalíš. A možnože privedie ťa to na okraj priepasti, z ktorej niet úniku... Jeden z nespochybniteľných vrcholov ruskej školy sugestívneho vojnového filmu. Zámerná čiernobiela kamera len prispieva aj po rokoch rovnako pôsobivému zážitku aj vďaka technicky/reštaurátorsky vynikajúco odvedenej práci, vďaka ktorej je komornosť snímky a centralizácia príbehu čisto na postavy a motivácie výrazným kladom. Psychologická rovina postupného vynárania pravej osobnosti toho-ktorého ne-hrdinu (k tomu sa hneď dostanem) dá tuzemskému divákovi spomenúť na obdobne silné literárne dielo Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva. Dôsledným rúcaním hrdinského obrazu partizánov, ale aj obyčajných ľudí-kolaborantov sa stavia do priamej opozície voči Bondarčukovmu Судьба человека, ktorý je až gýčovou ódou na hrdinstvo vojnovými útrapami ťažko skúšaného, ale nepoddajného prototypu statočného Rusa-vlastenca. Tým, ako otvorene a dôsledne kritizuje chamtivú a pokryteckú podstatu povahy ruského človeka a jeho náchylnosť k zlu zožal posledný film Larisi Šepiťkovej ako dôstojná bodka za jej kariérou medzinárodný kritický úspech a viem si predstaviť, ako kontroverzne musel na domácej pôde pôsobiť. Dosadenie obľúbenca Andreja Tarkovského, Anatolija Solonicyna do zvrátene zápornej role bývalého učiteľa, teraz nacistického kolaboranta bez milosti vypočúvajúceho zajatcov, pričom scenár neudáva dôvod jeho vnútornej zmeny, ale necháva ju pôsobiť na psychiku ústrednej dvojice zajatcov sa ukazuje ako strategický ťah hodný majstra intertextuality a psychológie diváckych asociácií (kto videl aspoň jeden Tarkovského film s ním, vie presne, čo mám na mysli). Záverom dodám len jedno - pokiaľ ste ešte nemali tú česť, napravte to. 100% (Poslednou dobou začína byť pre mňa omnoho lepším doporučením filmu nie počet Oscarov, ale skôr Zlatá palma z Cannes a ešte viac berlínsky Zlatý Medveď. O to viac, keď sa jedná o filmy s datovaním spred roku 1980. Ale zanechajme témy ocenení - tak či tak, keď som si kupoval DVD Восхождение, nemal som tušenia ani o Zlatom medveďovi, ani o tom, že je zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než zomriete. Teraz viem, že právom.) (11.07.2014)

Běloruský spisovatel Vasil Bykav patří k předním světovým autorům. Podobně jako u nás Arnošt Lustig je fascinován šoou sdílí i on tragický osud svého národa (druhou světovou válku nepřežil každý třetí Bělorus a nejde to vysvětlovat jen vysokým podílem židovského obyvatelstva). Bykavovo dílo ve své době stejně jako Šolochovův proslulý OSUD ČLOVĚKA bouralo účinně mýtus o skvělých hrdinech-robotech neznajících hany a vždy plamenně přesvědčených o své věci a takřka radostně pro ni umírajících. VZESTUP je naopak příběhem dna lidských povah, řetězem stupňovaných mezních situací, které nemilosrdně obnažují každý mravní kaz každé lidské povahy. Je těžké říci, kdo je strašnější, zda chrochtavá zločinecká spravedlnost německých okupantů nebo její patologické deriváty zastoupené domácími zrádci či tragičtí partyzáni a jejich nedobrovolné oběti. Vyprázdněnost je vedle množství kvalitních a u nás vesměs neznámých ruských herců hlavním tématem tohoto díla. V případě předčasně zesnulé Larisy Šepiťkové lze říci, že básník pera Bykav v ní potkal stejně zdatnou básnířku stříbrného plátna. Monumentalita a syrovost, které na diváka čiší z každého záběru, partyzáni v nezvyklé úloze štvanců na pokraji bezradnosti, to všechno neztratilo nic ze své brutální působivosti ani dnes. (17.04.2010)

Sovětský snímek, který už dovede zaujmout hned po několika prvních vteřinách, kdy si uvědomíte, že tahle černobílá je přece jen specifická, že je jaksi šedší a že všechno, co sledujete je speciálně stylizováno, aby to mělo potřený efekt. Režisérka dovede scénou zasáhnout, ale také nudit, což je takový nechtěný kontrast. (23.10.2015)