Děti planety Duna

Nad castingem se tu moc nepřemýšlelo - šestnáctiletou Aliu hraje 37-letá herečka, devítileté Atreidovy děti čtyřiadvacetiletí herci, příběh pak vyzní hodně jinak, což je škoda. Zamrzí taky přeobsazení části postav (Stilgar, Duncan, Jessica...), některé důležité role navíc dostali herci, kteří v jedničce hráli role jiné (a výrazné), což je amaterismus nejhorší úrovně. Jinak se jedná o obstojné zpracování, jehož kvalita odpovídá rozpočtu a televiznímu určení. (24.10.2012)

Na Dětech Duny je znát tak trochu větší zájem, jak režiséra tak producenta. A to se projevilo hlavně na trikové části, musím konstatovat, že ta je o dosti kvalitnější než první 3-dílná část Duna. Děj je samozřejmě tak trochu ochuzen, už jen proto, že se jedná o adaptaci dvou dílů knižní předlohy dohromady. No a atmosféra - stejně jako v prvním díle je jen lehce navozena celkem zajímavou hudební složkou a občasnými záchvěvy herectví. Na televizní poměry je to rozhodně nadprůměrné, zaryté fandy filozoficko-náboženského světa F. Herberta zaručeně nenadchne, ale já se přesto ráda podívám. (22.05.2005)

Převést do více jak čtyř hodin kultovní Dunu, to chce odvahu. Převést do stejné stopáže rovnou dvě knihy je skoro nemožné. Yaitanesovi se to ale povedlo dokonale. Je hned několik důvodů, proč Children of Dune jsou lepší jak předchozí mini-série a rozhodně stojí za vidění. Prvním je fantastické obsazení, kterému suveréně opět vévodí dvojice Newman a McAvoy, pár kilometrů za nimi pak trojice Kodetová / Sarandon / Cox a někdě v nedohlednu je Marek „koukejte jak jsem všude” Vašut. Druhým důvodem je pak, na poměry televize, naprosto famózní triková stránka, kterou překonala jedině Battlestar Galactica (také od Sci-Fi Channel). Díky absenci Barandovský kulis, které nahradilo zelené plátno, se mohla planeta Arrakis konečně projevit ve své celé kráse a že je na co se koukat. Píseční červi, přelety nad Arrakeenem, monumentální vesmírné lodě Gildy. Poslední a možná i nejpodstatnější je pak hudba. Nevím, zda-li Bryan Tyler upsal svou duši ďáblu, ale tak či onak se jedná o absolutní vrchol v televizní produkci a... prostě se na to koukněte taky, lepší mini-sérku podle předlohy za posledních deset let nenajdete. (08.11.2010)

Navzdory svému hodnocení musím říct, že na televizní film jde o velmi povedené dílo, ale bohužel má určité věci zvládnuté nejen bravurně, ale je tam spousta jiných, které mi prostě neseděly. Zřejmě mě o velkou část dojmu připravila neznalost knižní předlohy, ale některé části příběhu mi přišly nedotažené nebo trochu zbytečné... Naopak například atmosféra filmu byla místy úžasná, jednak zásluhou fantastické hudby Bryana Tylera, jednak samozřejmě prostředím a výpravou (i když některé trikové scény mi přišly poněkud laciné, jako by vypadli z počítačové hry, působící pocitem, že i přes televizní rozpočet musely být použité počítače, i když by se velká část exteriéru dala natočit realističtěji v přírodě nebo ve studiu). (07.08.2005)

U Herbertovy ságy platí, že sudé díly byly jaksi slabší. Proto i tady je patrná jistá nevyváženost. A tím nemyslím rozdíly oproti předchozí sérii - vývoj postav a intrikování velkorodů Frank Herbert ovládal naprosto mistrovsky. Angažování neznámých herců do stěžejních rolí trvá i nadále, a nutno říct, že James McAvoy naplňuje představu šlachovitého pouštního bojovníka stejně dobře jako jeho filmový otec Alec Newman. Hvězda první části Dětí Duny září nejjasněji právě ve vypjatých scénách s Chani, které čerpají velkou část své síly z překrásné hudby Briana Tylera. To ona je ten hraniční kámen mezi Dunou a Dětmi Duny. Narozdíl od Revellovy hudby je plná emocí, naděje, smutku, všeho co tam má být, přesně kdy to tam má být. Právě za ni, a jen a pouze za ni je ta pátá hvězda. Nezbývá než doufat, že případná další pokračování budou podobně kvalitní jako toto. (29.05.2005)