Vysoké podpatky

----- "Já jsem ho nezabila. Člověk nezabije manžela dcery dva dny před premiérou.“ ----- VELICE slibně rozehraná a sympaticky komplikovaná zápletka selhává v okamžiku, kdy má v úmyslu ohromit. Konfrontace matky a dcery a vývoj jejich neurovnaného a rozporuplného vztahu jsou vylíčené zcela uvěřitelně a obsahují hodně silné momenty, kriminální linie spoluvytváří osobitou atmosféru a v podstatě jí nemám co vytknout ... Jenomže v příběhu se vyskytuje (kromě jiného) ještě jedna důležitá osoba, jejíž pravá identita je posléze odhalena. K tomu bych chtěla podotknout, že ačkoli občas bývám dosti naivní až mírně natvrdlá, tentokrát mě vývoj událostí nepřekvapil. To ovšem nic nemění na tom, že mě značně otrávil … Nejde ani tak o fakta jako o styl, jakým mně byla předhozena. Téhle hře nějak nejsem schopná na sto procent uvěřit. P.S.: ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Nehledě na to, že ona nejmenovaná osoba je mi paradoxně sympatičtější v úvodu snímku nežli po odkrytí její řekněme "serióznější“, až přespříliš uhlazené stránky … asi mám špatný vkus … ;-) (08.02.2011)

Vysoké podpatky cením o cosi níže než Vše o mé matce, přesto si zaslouží stejné hodnocení. Drama, v jehož pozadí je zvláštní atmosféra sexu. Vztah mezi matkou a dcerou je značně pokřivený matčinou kariérou a její dlouhodobou nepřítomností v životě dcery. Kamenem úrazu se stává, když si dcera vezme za manžela matčina (bývalého?) milence. Jednalo se o naschvál či o nevědomost? Vzájemné reakce byly zvláštní a až násilná smrt tohoto muže rozvířila dceřino nevědomí. Od plic dala matce najevo svou nenávist halenou do oddané lásky. Nevím, jestli se v matce hnulo svědomí, ale břímě viny ve vraždě zetě přebrala na sebe. Dalším aktérem byl policejní vyšetřovatel, který byl podjatý už na samém počátku vyšetřování. Bylo to překvapivé poznání. Ta scéna v šatně byla sexy a živelná. Z herců opět excelovala Marisa Paredes a po jejím boku v roli dcery Victoria Abril. (15.06.2012)

Jeden z najlepších Almodóvarových filmov, aj keď nie ten najlepší. Podobné témy Almodóvar využíva vždy a sú tam muži čo sa obliekajú ako ženy, alebo jedna dôležitá scéna, ktorá vôbec nie je ukázaná len sa povie, že sa stala. Toto čo som napísal použil režisér aj teraz. Keď vidíte jeden jeho film ako by ste videli všetky (aj keď sú aj výnimky). Tacones lejanos (High Heels) ma bavil a vzťahy jednotlivých predstaviteľov boli zaujímavé. Ono tento film niekedy išiel do ľahkej komédie aj keď neviem či to bolo zámerom, alebo je to druhotný produkt. Herecké výkony sú nadpriemerné, zápletka je zložitejšia ako sa na prvý pohľad môže zdať, preto je tento film slušný a investícia času do jeho pozretia sa oplatí. (15.11.2015)

ve výsledku průměrný Almodóvar. Jako vždy vizuálně čistý a koukatelný, ale emočně ne tak silný jak znám z jiných jeho děl. I v příběhu se drží svých standardních témat a ničím zvlášť nevybočuje a bohužel ani nepřekvapuje. Čekal jsem větší napětí a zvraty, ale přesto na 4 hvězdy těsně dosáhl. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (16.05.2012)

Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% (19.05.2019)