Černí baroni

Jedním z nejúčinnějších způsobů boje proti neotřesitelné vládě blbců je humor. Právě tím jsou Švandrlíkovy Černí baroni. Nejde tu o nějakou reflexi hrůz, o historicky přesné vzpomínky, o filosofické přesahy, jde jen a pouze o krystalicky čistou satyru. Koneckonců, román byl psán ve druhé polovině šedesátých let a tedy v době, kdy byla hrůzná zrůdnost padesátých let ještě v živé paměti mnoha lidí. Nebylo nutné ji příliš připomínat, byla ještě stále hmatatelně přítomná. Právě proto Švandrlík její tíživost odlehčil srandou a přiznejme si, jako taková fungují Černí baroni, ať už kniha či film, který ji ostatně velmi věrně zpracovává, spolehlivě dodnes... Kdosi kdysi pravil, že reálný socialismus, respektive jeho aktéři a prosazovatelé, byli takovými krutými kašpárky. V žádné jiné době se k veslu nedostalo tolik neschopných, nevzdělaných a tupých jedinců. Švandrlík neudělal nic jiného, než že jednotlivé korálky tradovaných historek navlékl na souvislou nit svého příběhu. Udělal to ovšem mistrně, přičemž tvůrci filmu jeho vypečené špeky kongeniálně převedli do filmové podoby. Může se to zdát málo. Lze prohlašovat, že Černí baroni nejsou dostatečně "filmoví", nebo, že postrádají souvislý děj a rozpadají se do série epizod... No a co? Jestli se Vám to nelíbí, nedívejte se. My ostatní si tohle dílko rádi a znova vychutnáme... Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, gudaulin, Galadriel Celkový dojem: 80% (27.06.2010)

Tak pozrime sa, aj po revolúcii je možné natočiť bláznivú komédiu, ktorá môže zľudovieť, obsahuje obrovské množstvo nezabudnuteľných hlášok a nenatočí ju ani Vorlíček, ani Lipský. Na rozdiel od preceňovaného Tankového praporu sú Baroni skutočne vtipní a odkedy som ich videl, považujem Vetchého za sympaťáka č.1 v českom filme. Ono je to podľa knižnej predlohy? Takže doplním, že dokonalá adaptácia. (14.08.2012)

Porevoluční komedie plná zlidovělých hlášek a mnoha výtečných herců (tedy, s výjimkou Landy) a s téměř ikonickou postavou majora Terazkyho. Zábava je to výborná, ale tyhle filmy natočené podle víceméně povídkových knih jsou předem odsouzené ke zkratkovitosti a absenci nějakého kontinuálního děje a plní tak funkci jakéhosi hraného hláškostroje. Navíc mě trochu mrzí, že kvůli těmto filmům si mnozí lidé myslí, jaká to byla na vojně pohodička a sranda, tím hůř v 50. letech. Chtělo by to natočit taky pár kvalitních syrovějších filmů z tohoto období, jako se s tím vypořádali už třeba Poláci. (01.07.2012)

"Poslušně hlásím, že su vojín Vata z Ivančic." Tak se předpisovně hlásilo v lidově-demokratické armádě. Švandrlíkovi pétépáci zkrátka dokázali samizdatově pobavit celý národ a já jsem statečně pod peřinou řval smíchy. Filmu se tu bujarou "armádní" atmosféru podařilo celkem zachytit, ale když už "se to může" tak mě to baví o trošku míň. Přesto budu pozdravovat soudružku hraběnku, malovat Žižku minimálně s lehkým kulometem v rukou a plížit se radostně, protože terazky je tu majorom jakési zmatené individuum, jehož vepři boubelatí rozhodně nejsou pro srandu králíkům. (14.08.2016)

Měla jsem ve svém životě to štěstí poznat se s panem doktorem Baštýřem z vesnice Mazelov, ležící blízko Českých Budějovic a můžu snad náš vztah považovat za přátelství. Pan Baštýř byl doktorem filozofie a ačkoli doktorát složil okolo roku 1948, diplom a titul obdržel po roce 1990. Do té doby se věnoval kromě svého zaměstnání své milované ženě, dětem a koním, husám, kachnám, slepicím a vietnamským prasátkům. S láskou a lidskostí, kterou nezlomil ani fakt, že byl v padesátých letech příslušníkem PTP. Převychovat se ho nepodařilo… Svého dědu, který zemřel ve 36 letech, protože bagatelizoval své obtíže se slepým střevem a stále zdůrazňoval potřebu dát přednost vojínovi, který se postřelil z nešťastné lásky a oba byli ve stejnou chvíli přijati na akutním příjmu vojenské nemocnice v Českých Budějovicích, jsem poznala pochopitelně pouze zprostředkovaně- byl velmi vzdělaný, sofistikovaný, zajímal se o astronomii a historii. Za války byl vězněn a následně totálně nasazen v Drážďanech, kde přežil známý nálet, při kterém mu zahynulo několik blízkých kamarádů. Po Únoru 1948 byl příslušníkem Československé lidové armády jako letecký mechanik. Neměl přímé podřízené, žádní vojíni mu nepodléhali a na své kolegy se díval s útrpným úsměvem. Potřeboval ale někde bydlet, se svou ženou a se svými dvěma dětmi, z nichž jedno je moje matka. Nemůžu a nechci soudit situaci nastalou před více než šedesáti lety. Film mně nesmírně baví a mám pro něj velkou slabost. Stejně jako pro knižní předlohu, která mně jednou málem donutila vystoupit z rychlíku na trase Praha- ČB, pro nezvladatelné záchvaty smíchu... (09.04.2012)