Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Na co vždycky nadávám - stopáž - tak té tu bylo tentokrát málo, protože některé dějové linky by zasloužily lépe vysvětlit a odvyprávět. Příšernou údernost filmů jako Všichni dobří rodáci nebo Tichá bolest to také nemělo, ale pořád ještě se jednalo o hodně silný a hodně smutný příběh o svinstvech komoušů. Další z parádních českých filmů z šedesátek, u kterého se nedivím, že okamžitě skončil v trezoru. 85% ()
Svědectví o tragédii českého venkova v padesátých a šedesátých letech, o době ohnutých zad, podlomených charakterů, kompromisů i tichého vzdoru. Je to natočeno v černé a bílé, ale nijak černobíle. Vystupují tu skuteční lidé, ne jednoduché alegorie Dobra a Zla. Sveřepá Matylda Chladilová připomene Andělu z Vláčilovy Touhy, celý film pak náznakem Všechny dobré rodáky. Nejde o rozsáhlou fresku, spíše o miniaturu, ale výtečnou. ()
Na jedné straně silný, docela nepříjemný příběh s pečlivě budovanou depresivní atmosférou, kde se mi líbila nejvíce postava Josefa Somra, který mě zaujal podstatně víc než v o rok starším Žertu, na straně druhé několik ne moc věrohodných scén, třeba jako to Deverovo popotahování tchýně a tchána za krádeže, zástup tolika lidí na pohřbu Chladila, když ho všichni tak nesnášeli a taky ústupnost a nakonec téměř bezmocnost "těch nahoře" zastavit pohřební průvod, takže to vidím na slabší 4*. ()
Demonstrativní ukázka moci státní i individuální, která ovšem není věčná. Věčného ho je zde jen pár věcí, takové ty boží mlýny, které platí i na budovatele, alespoň po stránce morální a lidské, historické paradoxy, které je po letech až úsměvné vidět a věčná i neměnná je taky lidská povaha a možnost přizpůsobit se, zvlášť, když si z toho můžu něco odnést. Věčná je pravda, která ze 14let udělá pár dní a i když je němá, dere se na povrch. ()
Prostinký příběh, ale emocionální náboj silný jako ten Chladilův vraník. Smuteční slavnost je trochu jiný "nic moc" film, jehož veškerá síla spočívá právě v pocitech, které v člověku dokáže vyvolat, přičemž mamutí váha jeho účinku stojí mimo filmový svět. Protože tohle se kdysi tisíckrát a jednou stalo. Protože natočit to chtělo koule hodné Guinessovy knihy rekordů. Protože v celém východním bloku nebylo tolik jedlé sody, aby soudruhy po jeho zhlédnutí přestala pálit žáha. Protože se Smuteční slavnost neschovává za žádné alegorie, ale ukazuje o všechny prsteny okradeným a hladem vyhublým ukazovákem přesně, neomylně a bez vytáček. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (ČSFD)
- Na natáčení na Českomoravské Vysočině museli být hlavní herečtí představitelé z pražských divadel denně přiváženi, protože je jejich vedení odmítlo na delší dobu uvolnit. (raininface)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama