Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Vyborny trezorovy film, ktoremu komunisticka vladna moc v byvalej ceskoslovenskej federacii dlho nedokazala prist na chut. Zdenek Sirovy sa prejavil ako schopny filmar, ktory sa rozumie remeslu. Tematika je na urovni : sedliak je nasilne vystahovany a nasledne aj jeho pohreb a zalezitosti, ktore sa okolo toho krutia. Maximalne verne je vykreslena moc a svojvola komunistickeho systemu, vyborne dialogy, herci idu na maximum. Krasny dokaz toho, ze najlepsie diela sa tocili v ceskoslovenskej kinematografii v 60. rokoch. 94 % ()
Antigona, ale nikoliv v Thébách, nýbrž na českém venkově v padesátých letech. Stejné poselství jako v Sofoklovi - malí dočasní diktátorci se mohou na chviličku, na zlomek běhu světa, pokusit vnutit lidem své zákony, ale vždy je smete nakonec moc věčná přikazující. A pohřbít mrtvého, jak se náleží, patří k věčným zákonům určujícím podstatu lidství. Somr exceluje jako komunistický Kreon opájející se mocí (kříčí na sedláky "Hamouni", když právě ukradl statek), ale víc děsí zástup příživníků a slabých ("Proč já? Nemáte trochu svědomí"). Záverečná naděje (Pánové, zavíráme) vyznívá sice naivně, když si uvědomíme jak se Češi chovali za normalizace, ale právě síla víry v lepší budoucnost, kde se spojí tradiční s novým, dává tomuto vynikajícímu filmu, jednomu z vrcholů české kinematografie, zvláštní druh přesahu. ()
Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. ()
Svědectví o tragédii českého venkova v padesátých a šedesátých letech, o době ohnutých zad, podlomených charakterů, kompromisů i tichého vzdoru. Je to natočeno v černé a bílé, ale nijak černobíle. Vystupují tu skuteční lidé, ne jednoduché alegorie Dobra a Zla. Sveřepá Matylda Chladilová připomene Andělu z Vláčilovy Touhy, celý film pak náznakem Všechny dobré rodáky. Nejde o rozsáhlou fresku, spíše o miniaturu, ale výtečnou. ()
Nemá hraníc to, čoho všetkého sú ľudia schopní, hlavne keď sa jedná o majetok. Človek človeku vlkom ako sa vraví... to na tento film platí na sto percent. Príbehovo jednoduché a minimalistické, no vôbec sa nečudujem, že snímok premietali až po tak dlhej dobe. A najlepšie boli na tom tie myšlienky, ktoré ale nájde divák niekde medzi riadkami... skryté, no o to viac veľavravnejšie. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Na konci filmu měl kostelník vyhánět komunistické papaláše z věže slovy: „Pánové, končíme!“ Tato replika byla ale příliš odvážná, proto ve filmu nakonec zazní: „Pánové, musím zamknout.“ (Cimr)
- Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov a také v samotném Pelhřimově. Točilo se od 10. února do 28. června 1969. (B!ker)
Reklama