Smuteční slavnost

Krásný komentář, s nímž se ztotožňuji, napsal Marigold. Film je nesmírně silný a nečekala jsem takovou facku na závěr. Lidé jsou stále stejní. Kradou, když jim to "někdo" dovolí (nebo je zneužije, aby získal spoluviníky). Když okradený zemře, jdou "statečně" do průvodu odsoudit režim, jehož byli/jsou součástí. A ještě není hrob zasypán, už se veselí a tančí na jiné slavnosti. Masky na jejich tvářích byly všeříkající. Komunismus byl hrozná doba, ale tento film není o komunismu. Je o nás, lidech, v jakékoli době. (23.10.2014)

Krátká a úderná facka režimnímu svinstvu. Nejsem si jistý, že Smuteční slavnost budu ještě někdy chtít vidět, její neutěšená atmosféra ale v člověku zanechá výrazný pocit nepříjemné hanby. Snad jen některá rozhodnutí postav mi přišla né zcela uvěřitelná. Vlastně jsem ze strany představitelů státní moci očekával ještě drsnější a nekompromisnější jednání. Postava Josefa Somra tak například působila zvláštně ambivalentně, ač jsem měl pocit, že on má být jednoduše "ten zlý".7/10 (16.08.2018)

Demonstrativní ukázka moci státní i individuální, která ovšem není věčná. Věčného ho je zde jen pár věcí, takové ty boží mlýny, které platí i na budovatele, alespoň po stránce morální a lidské, historické paradoxy, které je po letech až úsměvné vidět a věčná i neměnná je taky lidská povaha a možnost přizpůsobit se, zvlášť, když si z toho můžu něco odnést. Věčná je pravda, která ze 14let udělá pár dní a i když je němá, dere se na povrch. (16.07.2013)

,,Jsme jenom bezmocní lidé. Bezmocní... a přece vinní." Hodně silná výpověď o kruté poúnorové době a kolektivizaci v Československu, i pro režim naopak krizovém období 60. let, kdy nejednoho funkcionáře po letech dohnávaly výčitky svědomí z činů let minulých a pomalu nastával čas s (alespoň tedy dočasným) zúčtováním starých hříchů. Příběh je zajímavě rozdělen do tří oddělených kapitol na přeskáčku mezi dvěma dekády, kdy si pak divák v druhé části postupně doplňuje různé souvislosti již rozehrané zápletky. Po celý čas film doprovází silná černobílá kamera, dodávající na veškeré působivosti, stejně jako pochmurné prostředí vesnice obklopené sněhem a ledem. Z herců stojí za vyzdvihnutí nedoceněný Josef Somr, který zde vedle postavy Ludvíka Jahna v o rok starším Jirešově Žertu sehrál jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů z doby "nové filmové vlny", výborná byla i pro mne zcela neznámá Jaroslava Tichá v hlavní roli. Všem tvůrcům patří velký dík za tento odvážný snímek, který i po letech nese v sobě silné poselství. ,,Ale táto, dneska hrajeme všichni zadarmo..." 95% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)