Pantáta Bezoušek

Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějších Bídnících 20. století. Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmu Nebe a dudy (1941), tak v pozdějším Právě začínáme (1946). (14.10.2022)

Příběh je naivní, ale zároveň velmi milý, laskavý a hřejivý. Čiší z něj opravdové nepatetické vlastenectví. Když Jeník s Mařenkou zpívají: V každé době věrni zůstaneme sobě - není to jen vyznání lásky, které okolnosti nepřejí, ale zároveň i proklamace okupovaného národa. V jiné době by se takový film nedal natočit. Zjitřené vnímání, že jsme Češi a tohle je naše zem, by nejspíš jindy působilo směšně, protože filmaři by nedokázali vybalancovat hranici mezi nacionalismem a patriotismem. Tady to bylo přesně zacílené. Tak přesně, že to z filmu divák cítí dodnes. (23.06.2013)

Na filmu s Vojtou, majitelem nejlegračnějšího hlasu v naší kinematografii, se vždycky rád podívám. Pravda, tentokrát se mi to moc nevyplatilo, páč jeho "sakulente" bylo natolik sugestivní, že si nemůžu pomoct, musím to každejch pět minut říkat taky, s pravou vojtovskou intonací. Ale tak jako se mi to vlastně vyplatilo, matinka mi řekla, že mi napíše omluvenku do práce, že nepřijdu, ať tam nedělám ostudu. Jináč se jednalo o velmi nudný film, zvlášť pro nás, zkušené Pražáky, kteří máme s příjezdy venkovanů vlastní bohaté zkušenosti, takže jsme se nedozvěděli nic nového. Třeba já, pokud čekám nějakou návštěvu z vesnice, chodím na nádraží patřičně vybaven, vždy nasadím ochranné svářečské brýle, v jedné ruce držím lžíci a ve druhý smetáček a lopatku. Brejle kvůli tomu, aby mi vzácná návštěva nevypíchla oko vídlema, lžíci na zatlačování vykulených očí a smetáček na úklid spadlých brad, což se děje vždycky, když vyrazíme na prohlídku do města. Naštěstí řidiči tramvají jsou zvyklí na nevěřícné obdivné výkřiky jedinců ve zvláštních úborech, co se v Praze nosily tak kolem roku 1630, do metra člověk venkovany vezme až tak čtvrtý den, kdy už se trochu aklimatizovali. Ale zpět k filmu, jak už tu mnozí řekli přede mnou, povahová podobnost pantáty k babičce Boženy Němcové je naprosto markantní. Mě by zajímalo, jak by vypadalo jejich setkání či přímo soužití... jestli by si jako náramně notovali, nebo by se naopak hádali do krve, že jako do týhle polívky se dávaj jen dvě mrkve místo tří a že člověk má ráno vstávat ve čtvrt na pět a né v půl pátý a tak. (13.11.2016)

Bezelstný, čestný a upřímný byl ten Josef Bezoušek. Takové lidi jako byl on, aby jeden vážně pohledal a to by musel ještě prstíčkem hrabat. Jaroslav Vojta byl jako pantáta Bezoušek roztomilý. Jako by se do té postavy úplně převtělil. Určitě mu ta role dokonale vyhovovala. Praha byla krásně nasnímána. Já tomuto filmu nemám,co vytknout. Spravil mi náladu svou laskavostí. Byl to opravdový balzám pro duši, který jsem potřebovala jako sůl. (24.06.2013)

Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost  je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. (25.09.2023)