Bílá vrána

Říkám si, že kdyby vynechali Evu Gérovou a dali tam Ferbasovou, tak bych šla i na čtyři hvězdičky. Ale možná taky ne. Celou dobu jsem si říkala, že je tam na mě moc přepísničkováno a teď koukám, že je to tu zařazeno pod muzikál (v tom případě mi tam těch písniček přišlo málo). Bylo to milé, ale zároveň si myslím, že až ten film někdy v budoucnu zahlédnu v programu, tak se na něj už nepodívám. Leda by byla nějaká nouze. :-) (06.10.2013)

Opět, jako ve filmu Pán a sluha, bezchybná dvojka Jindřich Plachta a František Kryštof Veselý, výborně doplňovaná mladičkou Evou Gérovou, vycházející hvězdou, která však záhy pohasla, což byla škoda. Snímek celkově není žádné velké umělecké dílo, ale je to prima komedie, která pobaví, a to je často přijatelnější, než velké umělecké dílo, které nudí. Proto bez váhání dávám 5 hvězdiček. Doporučuji ke zhlédnutí všem bručounům a škarohlídům, kteří potřebujou zlepšit náladu. (02.02.2012)

Neodolatelný muzikál (komorník/ředitel penzionu Jindřich si odskakuje k hudebnímu nástroji a pěje, kdykoli to situace umožní) jasně ukazuje, že mezi společenskými kastami (ve filmu se vtipně mluví přímo o „buržoazních kruzích“) je nepřekročitelný rozdíl, bohatý se neomylně spáruje s bohatou a chudý s chudou (byť na ni může sednout štěstí v podobě stavebního losu). (10.08.2009)

Jedna z tých prvorepublikových komédií, ktoré stoja za pozretie. Okrem výborného tempa sú tu špičkoví herci svojej doby, naivný príbeh viacnásobnej lásky podľa očakávania a pesničky. Práve bez tých pesničiek by som sa aj zaobišiel, našťastie nepredlžujú film príliš, a sú dostatočne falošne zaspievané, aby sa brali skôr ako vtipný prvok. –––– Nehodlám se ženit, a když, tak jenom z lásky! –––– Přeci se dvě milující srdce nerozejdou kvůli nějaké hlouposti. (25.02.2023)

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)