Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Josef StelibskýHrají:
Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská, Josef Gruss, Ota Motyčka, Meda Valentová, Jaroslav Mareš, František Kreuzmann st., Drahomíra Hůrková (více)Obsahy(1)
Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Trochu natahovaná historka s mdlým humorem, kterou však zachraňuje ňoumovitý Jan Pivec a dvojice sympatických mladých hereček. Slavínský dokazuje, že i když se po konci války musel spokojit s již jednou filmově ztvárněnými náměty, dokázal z nich vytvořit svébytná díla, která obstojí i před jejich kvalitními a úspěšnými předobrazy. Poslední Mohykán však přesto byl daleko vděčnější volbou. ()
Nepovedená komedie bez vtipu. Pěkných posledních pět minut. Hezké písně a zpěv Vrbenské. Sympatická Frýbortová. Především ale okultní film. Vrbenská: upsala bych duši čertu. Pivec: dnes v noci se ve mně probudil jeskynní člověk (evoluce). Valentová: Pane B.! … J.K.! … Pro Pána Kr. Zpěvačka v čase 38 přijde ke klavíru, otočí se zády (důvod??), překříží ruce a položí si je na zadek a hraje si s prsty a nakonec ukáže dvě tajná znamení - devilhorns a následně ukazovákem ukazuje směrem dolů (tzn. peklo). Pivec tři šestky (furt dokola) + další znamení. Frýbortová: merkelsign. Vzniklá škoda: 18 tis. (3 x 6). Motička: skrytá ruka. Gruss: 3 x 6. Tento film obsahuje snad nejbohatší sbírku tajných znamení (handsignes), co jsem kdy v českém filmu viděl. ()
Obě verze - s Haasem i s Pivcem - jsem ohodnotil stejně. Na tu Haasovu si však po roce už vůbec nevzpomínám, ta s Pivcem mi trochu v paměti zůstala, i když jsem ji dnes viděl po dlouhých letech. Navíc jsem rád za každý snímek s rozkošnou Dagmar Frýbortovou, jaká škoda, že po roce 1949 se před kamerou objevila pouze jedenkrát. Ale zase nám takhle zůstala navždy mladá... Trochu více prostoru zde získal velký herec malých rolí pan Motyčka, zato Alois Dvorský zde má opět jen krátký výstup. ()
Jedna z posledních prvorepublikově-protektorátních limonád. Ničím mě to nezaujalo. Půvab němých filmů, kdy se tvůrci teprve učili zacházet s pohyblivými obrázky a zkoumali možnosti tohoto nového oboru umění, už nemá, a na to, že film může nést i nějaké sofistikovanější myšlenkové poselství, se ještě nepřišlo, aspoň ne v Čechách. Filmové triky byly prakticky neznámou věcí, takže film nemohl uchvátit vizuálem, a ženské se ve filmech ještě nesměly svlékat, pročež i tento bonus chyběl. V tehdejších filmech se nezřídka zpívalo. Zpěv je dodnes k slyšení ve starších filmových pohádkách, v některých parodiích a samozřejmě v muzikálech, což je zvláštní filmový i divadelní žánr, jemuž se vyhýbám. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se filmové umění vyvíjelo jinak a zpívané vložky by ve filmech dodnes byly samozřejmostí. Tak třeba píseň vetřelce z filmu Vetřelec: „Když na sebe pohlédnu, tak se musím pochválit...“ To se mu to snadno chlubí, když mu design dělal H. R. Giger. ()
Slavínský se po 2. světové válce stal mnohem méně sentimentální a více civilistnější, humor je v jeho filmech pak více intelektuálnější (všechny jeho tři poválečné filmy do roku 1948 se mi zdají z jeho filmografie evidentně nejsilnější). Adaptace Okénka je vydařená konverzačka, ovšem jindy hodně cynický a ironický Pivec (můj to oblíbenec) tu docela dost připomíná Haase. ()
Reklama