Muži nestárnou
Muži nestárnou
Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Josef DobešHrají:
Jan Pivec, Zita Kabátová, František Roland, Jana Romanová, Eva Matějková, Jarmila Smejkalová, Jaroslav Průcha, Marie Blažková, Gustav Nezval, Zdeňka Baldová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V září 1940 uvedl Oldřich Nový ve svém divadle úspěšnou autorskou úpravu hry Jana Patrného Muži nestárnou, inscenaci s vtipným námětem a neméně vtipnou pointou – o muži, jenž získá sympatie a posléze i lásku žen ze tří generací jedné rodiny. V roce 1942 ji pro film přepsal Vladimír Slavínský, který tuto komedii i režíroval. Do hlavní role obsadil tehdy už renomovaného herce Národního divadla Jana Pivce. Ve Filmovém kurýru se týden před premiérou v dubnu 1942 objevila jeho slova: „Úloha v tomto filmu byla zvláště vděčná: hrát tři role v jediné osobě, snažit se proniknout do duševního života nezkušeného, smrtelně zamilovaného studentíka, později pak zralého činorodého muže a nakonec trochu rezignovaného a klidného padesátníka. Všechno byly role vyloženě charakterní. Vyhýbal jsem se obvyklému milovnickému rámci, proto jsem též první fázi (studenta) pojal s bezděčnou komikou, v druhé – abych se přiznal – hrál jsem vlastně sebe. Byl zde však ještě jeden choulostivý bod: divák nesmí získat dojem, že ing. Jarský je jen věčný donchuán, který honí děvčata, i když mu šedivějí vlasy. Proto jsem se ve své třetí a poslední podobě snažil vykreslit muže, který již mladé děvče nedobývá, ale je jím vlastně dobýván.“ Roztomilými partnerkami Jana Pivce byly Zita Kabátová, Jana Romanová a Jarmila Smejkalová (ve své první větší filmové roli). (Česká televize)
(více)Recenze (75)
Krásná Zita Kabátová (v první půlhodině přímo úchvatná), světák Jan Pivec (zejména ve druhé "vyspělejší" půlhodině obdivuhodný) a švihácký Gustav Nezval (švihácký od začátku do konce) stárnou za pomoci masek a vlastního hereckého umu divákovi před očima tak uvěřitelně, jak jen to je možné. V kombinaci s chytrým scénářem (každá třetina je trochu jiná, ačkoliv se v nich to hlavní stále opakuje) a svižnou režií Vladimíra Slavínského vznikl přímo rozkošný film, na který se určitě rád podívám znovu. ()
Ačkoliv pan Pivec nepatří mezi krasavce, tak svou roli odehrál špičkově, a to způsobem romanticko-úsměvným, přičemž skladba "Madóno má" působila v jeho podání legračně-milým tónem. Jeho dvoření a postupné zamilovávání se do maminky v podání paní Kabátové a posléze do její dcerky a vnučky působí velmi přesvědčivě. Má oblíbená hláška pochází od paní Kabátové, která již v babičkovském věku pronesla: "Proboha, dejte mu ji (myšleno vnučku), nebo si počká na další (myšleno pravnučku) !" :-))) ()
Jan Pivec a především Zita Kabátová balancující chvíli na hraně, chvíli za hranou, romantického kýče. Z hlediska příběhu je to takové červenoknihovnové naivní peklíčko, jakého bylo za protektorátu třeba, ale nutno uznat, že nejde neobdivovat výkon Jana Pivce, který zvládá zahrát poblázněného mladého studentíka jako vystřiženého z "vrcholných" slátanin období romantismu, i galantního a zatraceně ve formě byvšího ctihodného pána v letech (ne u Písku). Mimochodem tu svou formu prezentuje na plovárně, respektive v krytém plaveckém bazénu, který je jednoznačně a nezaměnitelně bazénem Městských lázní v Hradci Králové, samozřejmě v jeho tehdejší podobě, jež definitivně zmizela při přestavbě lázní na aquacentrum. Do dnešních dní tak na eleganci poctivé a funkční prvorepublikové architektury zůstává tato svým způsobem okouzlující vzpomínka na celuloidových pásech, ale nejenom ta - v reálném světě totiž stále funguje technický unikát jménem stroj na vlnobití od ČKD Blansko z roku 1933. Práci jeho kyvné desky si pravidelně užívají návštěvníci aquacentra dodnes. Ale abych taky řekl něco k filmu:) Řadím se do té méně kritické části diváctva, a přes ten nános naivity, patosu a kýče dokážu vidět pozitiva. Je to jako ve skutečnosti - muži sice stárnou, ale není to žádná tragédie. Tento film nestárne, a zaslouží si místo v červené zóně. 70% ()
Tato komedie má jeden zásadní nedostatek. Není vtipná. Nekoná se tady fyzické herectví à la V. Burian, nepobaví vás školní šprťouchlantství Peškovo, ale ani verbální humor O. Nového, nebo H. Haase. Úsměv ve vás vzbudí snad jen pointa a to nejspíš ještě jen tehdy, pokud jste muž. Pivec je dobrý herec, ale scénář ho nechal jen toužebně slintat, nad genofondem jedné ženy. Tím, že je "zápletka" vyzrazena už v popisu filmu, odsuzuje se divák pouze přihlížet velmi nepravděpodobnému rychlozamilovávání se...a to prosím třikrát. Za zmínku tak stojí jen klátící song, kterým pan Stanislav zlákal nebohou milfku...nositelku onoho genofondu. ()
Za úsměv jediný, má krásná paní... Fenomenální úspěch hudební komedie Jana Patrného (1877 – 1929) na prknech Nového divadla Oldřicha Nového přiměl režiséra Slavínského na nic nečekat a jednat. Svou neústupností ovšem vyvolal nepříjemný konflikt, na jehož konci zbylo jediné: uražený odchod Oldřicha Nového z filmových ateliérů. Slavínský si, navzdory předem vyřčeným předpokladům, totiž prosadil pětatřicetiletého Jana Pivce, tehdy již renomovaného divadelního herce, který svého Stáňu vybavil velkou přesvědčivostí, osobním charismatem i jistou elegancí. Vskutku okouzlující Zitu Kabátovou sice Slavínského tvrdohlavost stála angažmá u Oldřicha Nového, jisté ale je, že její Helena, žena nepochopená a přehlížená, zosobňuje nejen vrchol hereččiny filmové kariéry, ale také cosi jako tragický úděl dívek a žen vdaných bez lásky, z pouhého rozumu. A film? Neodolatelný. Od začátku do konce. Celá ta stěží uvěřitelná lovestory je totiž rozehrána s určitou lehkostí, jemným ironickým humorem a velkou životní moudrostí, jsa přitom vybavena obecnější úvahou o mužích, kteří ztratí-li ženu, hledají v dalších vztazích jen její pokračování. Že se s tím lecjaký zhrublý mileniál neumí identifikovat, není vina filmu, nýbrž nezmar dnešní doby, která hluboký milostný cit degradovala na pouhý povrchní flirt bez úcty a porozumění. Ach ano, tehdy byli pánové skutečnými gentlemany. ()
Galerie (8)
Zajímavosti (6)
- Po úspěchu filmu dostal režisér Vladimír Slavínský nápad natočit i další film Ženy nestárnou se Zitou Kabátovou v hlavní roli nestárnoucí dámy, která by v průběhu let svedla mladého muže, po letech jeho syna a nakonec i vnuka. Výrobci filmu však dostali strach, že by puritánští diváci snímek nepřijali. (Olík)
- Film byl natočen podle stejnojmenné divadelní hry dnes již málo známého dramatika Jana Patrného. Hra byla poprvé uvedena ve Vinohradském divadle v roce 1926, později ji upravil a ve svém Novém divadle uvedl Oldřich Nový (v roce 1940). Představení mělo úspěch a režisér Vladimír Slavínský chtěl hru převést na filmové plátno. V hlavní roli Stáni Járského měl i ve filmu hrát Oldřich Nový, jeho ženským protějškem měla být Zita Kabátová, které též účinkovala ve hře na jevišti. Kabátová ale mezitím z Nového divadla odešla a přestoupila na scénu Komorního divadla. Oldřich Nový v uražené ješitnosti trval na tom, že s Kabátovou ve filmu hrát nebude. Režisér Slavínský ale trval na angažování Zity Kabátové, což nakonec vedlo k tomu, že do hlavní mužské role byl obsazen Jan Pivec. K dalšímu sporu vedlo i to, že Slavínský ve scénáři použil textové úpravy, kterými Oldřich Nový oživil původní předlohu. Film měl i bez Nového mimořádný úspěch, což mělo za následek, že Oldřich Nový v následujících letech důrazně odmítal spolupráci se Slavínským. Není ale pravda (jak uvádějí některé prameny), že se na place již nikdy nesešli, protože v roce 1945 spolu točili film Jenom krok, který ovšem nebyl dokončen. (argenson)
- Poté, co se Nový poškorpil kvůli roli Stáni Jarského, kterou měl původně hrát, už se Slavínským nenatočil ani jeden film. (Elisebah)
Reklama