Nebe a dudy

Oblíbenost filmu daleko přesahuje jeho kvality. Poměrně naivní příběh dostane každého jinak. Někdo se rozplývá nad hereckými výkony hlavních hrdinů, jiného dojmou dvojčata Bahníkova s harmonikou, jiný zamáčkne slzu dojetí nad vteřinovým záběrem jílovišťského Hubertusu, kam chodil s rodiči na nedělní merendu. Já to mám tři v jednom a nestydím se za to. (25.02.2015)

Klasický příběh o tom, kterak se zlý továrník polepšil, kdybychom to hodně přehnali, nechalo by se říct, že jde o takovou moderní pohádku. Ale to nemění nic na tom, že je to skvěle zahrané, Jindřicha Plachtu jsem viděl prvně a nějak mi sedl. A navíc, část scén byla točena u nás, a to se přece taky počítá. (07.05.2017)

Průměrná dobová komedie je říznuta v rukou Slavínského tou nejsladší červenou knihovnou. Z filmu mělo být asi cítit hodně lidskosti, ale ve výsledku jsem vedle ní často pociťoval i značnou dávku sentimentu a jeden vykalkulovaný kýč. Jediné, co dokážu výrazněji ocenit, je velmi sympatický výkon Jindřicha Plachty, vlídný humor a všechny scény kolem jeho postavy, Plachta si zaslouží poklonu už jen za to, že vytáhl něco podobného na dívatelnou úroveň. Bohužel Nebe a dudy trpí i dalším neduhem pamětnických filmů této éry a sice sbírkou herců ve většině vedlejších rolích, kteří mi zde (a bohužel se to občas týkalo i Marvana) připadali nepřesvědčiví a film jako celek z mně nejasných důvodů přeceňovaný... snad z nostalgie, kterou za sebe tady cítit nemohu. Když si vzpomenu, co točil ve stejném roce i žánru takový Martin Frič (ať už dodnes svěží Hotel Modrá hvězda nebo parodicky mířený Těžký život dobrodruha), film od mistra červené knihovny Slavinského u mě příliš neobstojí ani za použití oblíbené formulky „na svou dobu“. Bez Plachty by to bylo za 1*, díky Plachtovi slabé 3 hvězdičky, ale se zdejšími 86% se stotožnit i tak moc nedokážu... [55%] (16.04.2022)

Nádherně optimistický a po duši hladící příběh o napravení bohatého arcimrzouta dobrotivým chuďasem patří přes všechny potenciální výtky k nejlepším „pamětnickým“ filmům. Nikdy neomrzí a i po sedmdesátí letech spolehlivě dobíjí vyčerpané duševní baterky pozitivní energií, pohodou a kouzlem, které v nás (alespoň v některých), stejně jako v protivném Bartošovi, probouzí to lepší. Vše samozřejmě stojí a padá s výtečnou dvojicí Marvan-Plachta v níž Marvan vždy znovu spolehlivě pobaví, Plachta vždy znovu dojme a pohladí po duši svou dobrotivostí a drsnou laskavostí, s níž třeba vyplácí ne pětadvacet, ale pět svým nezdárným klukům. (14.05.2011)

Páni Jindřich Plachta a Jaroslav Marvan byli prostě Herci. Sice je příběh lehce naivní (jenže, co byste asi mohli točit jiného v té době, než naivní veselohry), ale také příjemný, pohodový a člověk se chvílemi i zasměje. Navíc byla dobrá dvojčata Jiří a Lumír Blahníkovi. Lehce nadprůměrná komedie, kterou hodnotím 4*. (24.03.2008)