Nebe a dudy

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)

Já moc nežeru staré filmy, ale jednoduchý koncept "Nebe a dudy" na mě kupodivu zabírá - navzdory naivitě, přehrávání, protivné hudbě, předvídatelnosti a černobílosti. Sice mě přemáhá cynický úšklebek nad dobrým, chudým pracujícím člověkem vs. bohatým, zlým kapitalistou, který je napraven laskavým přístupem a poctivou prací, přesto mě tenhle film svým roztomilým způsobem baví. 75% (31.05.2010)

Zcela bez diskuzí jeden z vůbec nejkvalitnějších pamětnických filmů. Skvělí herci a nádherný lidský příběh, kterému na kouzlu neubírá ani zjevná idealizace doby, ve které se odehrává. Dovedete si snad představit ostřeji kontrastující film s v té době probíhající druhou světovou válkou ? Já tedy těžko... (22.11.2008)

"Člověk člověku musí pomáhat...." Možná je to poněkud naivní příběh, taková protektorátní pohádka pro dospělé, přesto si nemohu si pomoct, ale mě tento film vždy hezky zahřeje u srdce. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Jindřich Plachta, jehož Fábera je ve skrze sympatický člověk. Jaroslav Marvan v roli polepšeného továrníka Bartoše mu při tom umně sekunduje. A když se k tomu přidají dva roztomilí malí klučinové, těžko lze tomuto filmu odolat. (01.05.2024)

V současnosti koukám na televizi opravdu málo, jelikož jako distribuce titulů mi v jejím omezeném měřítku už nedokáže nabídnout potřebnou variabilitu, jenže okolnosti tomu chtěly a jedno odpoledne jsem ji zapnul a náhodou začínal tento snímek. Prvně jsem mu nevěnoval moc pozornosti, po chvíli jsem se však zakoukal a ke konci jsem nevěřil, co jsem vlastně viděl. Víte, sentimentální kýčovitost v kinematografii povětšinou zastává status negativního aspektu díla, ale samotný kýč může být dobrý, když se dobře udělá a tohle je ten případ. Příběhová kostra typu zlý člověk se po určité události a pár zjištěních změní k lepšímu je stará jako lidstvo samo, je promítána skrz kulturu po staletí, jen stejně jako u kýče se prostě musí udělat dobře, aby diváka dokázal zaujmout, bavit a v konečné fázi i dobře emocionálně zlomit. Nebe a dudy jsou založeny na kombinaci těchto dvou prokletých základech a vykonává výbornou práci. Zdeněk Troška o svých snímcích populisticky hřmí k lidu, že to je lidová podívaná a jejich kvality dokazuje vysoká návštěvnost. Je to hloupý blábol, všichni to víme a od teď budu na tyto výroky argumentovat právě tímto snímek, nýbrž vyjadřuje vše, co Troška snaží namluvit svému žebřiňáku hnoje. Lidovost, podstata lidské dobroty, lámání předsudků a mnoho dalších základních morálních zásad v krásně prostém příběhu a v tažení hereckých klasiků staré školy (hlavně samozřejmě duo Marvan-Plachta) je krystalická definice srdečnosti. Mnoho lidí ten kýč a sentiment asi tak dobře nepřijme, ale ty, co mají srdíčko, to výrazně dojme. 9/10. (25.04.2020)