Cesta

Film, který se rozhodně vyplatí vidět. Kromě toho, že zde Roeg předvádí některé nádherné dokumentární scény přírody, některé méně hezké, protože zachycuje tradiční způsoby lobu zvířat, hlavně klokanů, tak je zde i silný příběh dvou dětí, které se musejí pokusit v pustině přežít. A ono se jim to daří, ale logicky to na nich musí zanechat nějaký ten dopad. I v tomhle směru je snímek silný, jak konfrontuje naši civilizaci a to, co je tam venku, co nechápeme. (05.08.2015)

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)

Přirozenost, kterou člověk ztratil a už nikdy nedokázal získat zpět. Značně alegorický film o zdech, které si moderní člověk kolem sebe vystavěl. O neschopnosti pochopit. O volnosti, která byla jen pocitem a nebyla uchopena včas. Pokud vám připadá, že melu, tak je to proto, protože tenhle film je zvláštní. Doopravdy mě vadily určité prvky filmového jazyka, jako zastavování záběru, opakování momentů, zvukové abnormality. Vyrušovalo mě to (ale netuším, jak by film vypadal bez toho). Na druhou stranu výborné ve více ohledech. Záběr na dospívající dívku a malého chlapce, ztracené v divočině a kráčející australskou pouští ve školních uniformách a v polobotkách, přičemž dívčina hlavní starost je, aby si chlapec nic neroztrhl nebo se nezamazal ... uznejte, že to je dost originální prvek. Kontrast s mladým Aborigenem, díky kterému přežijí a se kterým si zprvu vůbec nerozumí. Krásné (až dokumentární) záběry australské přírody - lov klokanů, plavání v jezírku - a do toho abstraktní scény (děj doplňovaný zdánlivě nesouvisejícími střípky). Ono to celé asi funguje a já uznávám, že jako celek je to výborné, jen si musím na něco podobného zvyknout. Jo a samozřejmě hudba Johna Barryho. ■ P.S. Nemáte pocit, že nás moderní společnost deformuje a měli bychom utéci, dokud je čas? ■ Po druhém vidění se mi skoro chce zvednout hodnocení, protože tenhle film je doopravdy podmanivý a nejde mi ho dostat z hlavy. ■ Po třetím vidění jsem hodnocení zvedl. (19.08.2011)

Kto pozná ROEGovu tvorbu 70-tych a prvej polovice 80-tych rokov, vie, že jeho naračné štruktúry kombinujú akúsi hlavnú tradičnú líniu s rôznymi vedľajšími výpoveďami a psychedelickými snovými výjavmi. Štruktúra ako celok vo výsledku nie je jednoznačne identifikovateľná a popísateľná. Núti Vás premýšľať, kombinovať a hľadať akési nadčasové posolstvo. WALKABOUT som narozdiel od PERFORMANCE, TERAZ SA NEPOZERAJ či MUŽA nikdy nevidel. O to viac som bol nadšený po jeho zhliadnutí. Navyše AUSTRÁLIA má jedny z najkrajších exteriérov na svete (rovnako mi imponoval aj exteriér JENNY AGUTTERovej). Tiež by som rád poďakoval ZÓNAovi, ktorý tento film hrdinsky priniesol na náš DVD trh. (20.8.2007) (20.08.2007)

Flahertyho Nanuk se toulal ledem a sněhem pokrytou krajinou, o desítky let později Roegův domorodý šestnáctiletý kluk podstupoval ve vyprahlé australské buši svou zkoušku dospělosti. Osudy vzdálené časově i geograficky a ačkoli jeden skutečný a druhý fiktivní, přesto jsou v mnohém podobné. Jejich životy plynuly pomalu, v dokonalé symbioze s přírodou, daleko předaleko od kvapným tempem se ubírající civilizace, která se ráda označuje za vyspělou. Walkabout výborně ukazuje střet dvou světů - zdánlivě spořádané a racionální civilizace, která je ve skutečnosti chaotická a neskutečně iracionální, se zdánlivě nepřátelskou a chaotickou přírodou, která je však naprosto jasně uspořádaná i když nekompromisní. Když se k smrti vyčerpaná dívka a její bratříček setkají s šestnáctiletým bušistickým maturantem, znamená to pro ně jednak záchranu života, ale také otevření průzoru do jiného světa - příroda, která je málem zabila, je najednou mnohem přívětivější než moderní civilizace. Příroda je nechtěla zabít, zato mentálně šiknutý otec ano... Nehledě na městský styl života, který mají zažitý. Australská zkušenost je však ovlivní na celý život. Zvlášť malého chlapce, který odrůstá věku nevinnosti, jež mu pomohla se dorozumět s novým přítelem (Jenny už byla starší a příliš ovlivněná). Walkabout je nádherně nasnímaný lyrický snímek, ale člověk se asi musí naladit na tu správnou frekvenci, aby mohl vnímat všechna jeho kouzla. Jo a taky krásná hudba Johna Barryho ;-) (30.05.2009)