Zlaté dno

Loučení s Burianem. Poslední film Krále komiků před jeho nedobrovolným sesazením z trůnu hraje na o poznání vážnější strunu než jsme u tohoto výjimečného klauna zvyklí, přesto v něm nechybí jak typické ekvilibristické hrátky se slovy a slůvky, tak vrcholná čísla jeho zavedeného komediálního repertoáru – bezesporu nejslavnější a dnes už vpravdě legendární je souboj s žehlícím prknem, který je dokonalou ukázkou "němé" grotesky se vším všudy, následovaný pánskou anekdotou, vycizelovanou do nejmenších detailů, a několika drobnými vtípky v interakci s paní prezidiální (Šlemrovou). Ale ta pravá pastva pro diváky přichází až v okamžiku, kdy to Burianův venkovský papírník, toho času bez práce a bez života, rozbalí za pultem neprosperujícího obchůdku, v němž nakonec najde, co hledá. Včetně sličné vdovy (šmrncovní Kabátová), která po krátkém zaváhání ráda přenechává starost o byznys svému budoucímu muži – Burianovi. Ten se nakonec neloučil sám, společně s ním vyklidila království filmového humoru i jiná velká hvězda té doby, Věra Ferbasová. Na oba čekají zlé časy, roky plné bídy, ústrků a opovržení. Nutno ale dodat, že film je to nadmíru sympatický a dívá se na něj opravdu dobře, s hřejivým pocitem na srdci i v duši. Protektorátní filmy, jakkoli zatížené dobou, v níž vznikaly, zůstávají do dnešních dnů okouzlující vzpomínkou na staré dobré časy protkané útulnou atmosférou babiččina mládí. (30.12.2008)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)

Není to ani zdaleka dokonalý film. Příliš se mi nelíbí výkony synů hlavního hrdiny, scénář na několika místech pokulhává, případně působí naivně či zjednodušeně. Nicméně na snímku oceňuji trochu jinou roli pro Vlastu Buriana, která mi vyloženě sedí. Dobráctví Cyrila Putičky je citlivě doplněno humorem ve stylu komika Buriana. Pohlazením na duši mi Zlaté dno připomíná Nebe a dudy s pány Marvanem a Plachtou. (07.01.2021)

Odporná moralizační slátanina natočená nejspíš za účelem povznesení pracovní morálky v protektorátu. Ani se nedivím tomu, že „výkony“ některých herců byly otřesně prkenné. Streit, Burian, Ferbasová, Schránil a zejména pak Kabátová pronáší své repliky stylem „mám tu napsáno, že mám říct tuhle větu, tak ji říkám“. Pětkrát fuj! (20.01.2014)

Komedie s hlubším podtextem, která by občas mohla býti poučením i pro dnešní mladou, ambiciózní generaci. Jistě je poněkud idealizovaná, naivní, ale v podstatě pravdivá. Burian se zde předvedl v jiném světle, spíše komornější herectví, ale šlo mu to krásně. Kabátová byla nádherná ženská. Za mne plný počet. (01.01.2020)