Zlaté dno

O komediálnost se v tomto příběhu samozřejmě stará sám Vlasta Burian. Některé jeho výstupy byly geniální, třeba žehlení kalhot a stavba žehlícího prkna. Nejsem si zcela jistá, jestli bych podobné žehlící prkno dokázala postavit. Vždyť to vypadalo jako štafle. Rozhodně by mě přitom chytil amok. Ku podivu tu nebyla nijak bláznivá Věra Ferbasová. Chovala se celkem normálně, její role tady ale žádné blázniviny nedovolovala. (26.09.2012)

Tak tohle dílko se slabým scénářem Vlastovi vůbec nesedlo. Nějak rychle zestárnul, a přitom to bylo pár let po jeho veleúspěšných komedií. Tohle byl spíš výchovný film podle hesla, že každý se může vyšvihnout, pokud není líný, a žádný neúspěch by neměl vést k tomu, aby člověk vzdal další kariéru a růst. Bla bla bla... Ve filmu se objevilo ještě pár milých herců 30. let - paní Blažková, Ptáková, Šlemrová, což bylo určité pozitivum. Ale to bylo také vše. (08.12.2017)

Uvědoměle moralizující komedie o moudrosti stáří, nutnost chůze na vrchol schod po schodu a dělání živnosti přibližně tak, jak se to dělat má a ne jen bezbřehé vyždímávání lidí za každou cenu, jak je v českém prostředí většinou obvyklé. Cyril Putička (Vlasta Burian), odstavený na druhou kolej svými dětmi, se nevzdává a rozjíždí snad ještě velkolepější vzestup vzhůru v papírnickém obchodě. Nechybí mu tah na branku s vrozeným komfortním servisem pro zákazníky. A nakonec nachází i svoji životní lásku v podobě mladé elegantní vdovy Jarmily Valentové (Zita Kabátová), s níž vytváří takřka ideální pár. Nehodné děti Vilém (Raoul Schránil), Jaroslav (Antonín Streit) a Konstantina (příšerná Věra Ferbasová) naleznou po svém pádu oporu ve svém energickém a úspěšném tatínkovi. Z dalších rolí: kramář Neškudla (Jaroslav Marvan) a bankéř Karviš (Antonín Strnad) se svou ženou (Růžena Šlemrová). Jako celek je to poměrně příjemné pokoukání. (14.08.2011)

Film byl skoro skvělý. Burian dokázal, že je zaručeně naším nejlepším komikem, role mu samozřejmě slušela. Nad čím jsem však děsivě žasnul, byla ta hrozná kapitalistická podnikatelská agitka. Nemám nic proti pracantovi, který se na vrchol vypracuje a má tedy plné právo si pobyt tam užít. Ale tenhle snímek na mě trošku působil jako pravicová obdoba socialistického budovatelství. Přijdu si v tomto státě hlavně jako pravičák, ale tohle na mě prostě působilo příliš imperialisticky. Možná jsem si to vsugeroval, ale nemohl jsem se toho pocitu zbavit. (24.01.2011)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)