Pražákům, těm je hej

Hudbu Pražského výběru mám hodně rád a písniček je tu až až, ale to není hlavní důvod, proč si tenhle film tak cením. Podstatné je netradiční spojení hudebního filmu, dramatu a kvazidokumentu/ dokumentu. Už v "Proč?" dokázal Smyczek organicky propojovat rovinu vyprávění s rovinou dokumentární, což dodává filmu na autenticitě a dramatičnosti a zároveň umocňuje a rozšiřuje hlavní téma. V Pražácích jde ještě dál - propojuje rovinu příběhu s rovinou kvazidokumentární ( připravený materiál si hraje na autentický) s dokumentární ( zpovědi civilistů na kameru, občas umístí nepovedené záběry nebo záběry z přípravy natáčení ). Sama poetika filmu může někomu připadat ulítlá ( a ona i je, ale pro mne v dobrém smyslu slova ), ale k hudbě Výběru se hodí a vyjadřuje nebo doplňuje náladu použitých skladeb - je hravá, dadaistická, ale zároveň ostřejší, dravě karikovaná. více zde...http://blacklsays.blogspot.com/2012/05/karel-smyczek-prazsky-vyber-prazakum.html (10.08.2010)

Úžasný!! Tento film mě velice překvapil. Když jsem si ho šel pouštět, tak jsem čekal klasický dokument o kapele, která dostala od komunisty zákaz. Ale jen co jsem uviděl první záběr černobílé kamery na starou Prahu, hned jsem si řekl že je to víc než jen dokument. Protože jsem velký milovník Pražského Výběru, tak jsem se skvěle bavil. Scéna, kde si Pavlíček s Kocábem vyměňují názory ohledně svých osbních projektů, je prostě dokonalá. Další věcí, která mě příjemně překvapila, byl mladičký David Koller za bicíma. A o dokonalosti hudby není třeba diskutovat. (19.05.2013)

V první řadě musím napsat, že nejsem fanouškem ani obdivovatelem Pražského výběru (i když jako člověk, který období své puberty doslova prožil posloucháním a objevováním československé hudby spřed r. 1989, tvorbu PV a Michaela Kocába z 80. let poměrně dobře znám). Přesto mne tenhle film velice bavil od počátku, zejména svou neotřelou formou hraného dokumentu s experimentální režií míchající skutečnost s fiktivními výjevy (leč mnohdy až bizardními). Velice jsem ocenil zejména dialógy mezi Kocábem a Pavlíčkem, kde si vyříkávají, že Pavlíček v době zákazu Výběru se odhodlal skládat pro "konkurenční" kapelu Stromboli, zatímco Kocáb se začal věnovat filmové a scénické hudbě, přičemž vizuální pozadí u dialogů se postupně proměňuje z dokumentárních záběrů v šatně na umělecky stylizovanou scénku, kde se slavní hudebníci válejí a mlátí v bahně! Podobně vynikající a originální byly též snové výjevy Viléma Čoka během jízdy sanitkou. Celkově ve filmu dodýchává typická atmosféra "perestrojkových" filmů z konce 80. let: tu mi to připomnělo Nejistou sezónu (nápadem zachytit ve filmu vlastní trable s režimem ohledně zákazů a cenzury umělecké činnosti), jindy Pražskou pětku (experimentální videoklipy), při scénách s Miloslavem Štibichem coby šéfujícím soudruhem vystupujícím proti činnosti "úpadkových" umělců zase Kopytem sem, kopytem tam (kde velice podobnou roli ztvárnil Josef Kobr)...                      . . .       Ke všemu zajímavému malý bonus na závěr po titulcích: Frank Zappa! Jeho jméno jsem znal dosud jen z doslechu, vím, že to byl slavný rockový hudebník v Americe. Ovšem jako takového svérázného štamgasta s knírkem, zpívajícího v hospodě s pívkem v ruce, s undergroundovou kapelou a pro československý film(!!) k tomu jsem si ho opravdu nikdy nepředstavoval. Poté, co jsem více méně ve vážnější náladě se zaujetím hodinu a půl sledoval místy poměrně temný film o undergroundové kapele za socialismu, závěrečná pětiminutová tečka se speciálním zahraničním hostem mne velice příjemně rozesmála. Celkově tedy nemůžu být nespokojen, ani přesto, že některé písně z filmu se mi moc nelíbily. (75%) (08.06.2019)

Čtyřmi scénáristy, dvěma režiséry a pocitem svobody odkojený film, který už v roce 1990 nebyl dvakrát čerstvý nám ještě trochu zezelenal a pochyby Michala Pavlíčka zda se Pražskému výběru podaří překročit vlastní stín se naplnily beze zbytku. Zůstalo jen zdravé jádro – kromě hudby i chvályhodná otevřenost v popisu všech těch válek, které mezi muzikanty vypuknou vždycky, když to zrovna neklape. (11.04.2005)

"Prachy na kulturu nikdy nebyly a nebudou... Ale idea trvá." Zbožňuju filmy, ve kterých města vypadají takhle. Je to stejný špinavý a hravě depresivní dojem jako v topolovinách Žiletky a Sestra, nebo mně to tak aspoň připadá. Krom toho obrazová složka filmu velice vhodně odpovídá zběsilosti hudby a textu. A navíc mám ještě jednu nostalgickou vzpomínku... Moje maminka byla na tomhle filmu v kině, když jsem byla u ní v bříšku, a kvůli tomuhle filmu začala rodit. A od té doby jsem šílená. (08.09.2010)