Nezanechat stopy

Z plethory polských filmů o zločinech a nepravostech komunismu to sice pořád vyčnívá díky netypické práci s řazením scén a věrohodně zešedlou normalizační atmosférou, nicméně Matuszyńskiho debut byl film který jsem si ihned po dokoukání vrazil do své top10, což je laťka, se kterou jeho druhý film nesdílí ani směrovací číslo. Poslední rodina byla fantastická mimo jiné díky naprosto unikátnímu a radikálnímu úhlu pojetí životopisného snímku, plného nejednoznačných a komplexních postav. Nezanechat stopy je typická binární filmařina s jednoduchými emocemi, kde proti sobě stojí hezcí a oškliví lidé (22.04.2022)

Ve svém minimalismu emocionálně působivý a na sledování v dobrém slova smyslu nepříjemný film, který není jednoduchý a svou strukturou a pojetím diváka čím dál víc vtahuje do děje. Jan P. Matuszynski od počátku uchvátí na první pohled neviditelnou a nevýraznou, ale naprosto dokonalou výpravou, která kostýmy i kulisami evokuje šeď a nenápadnost osmdesátých let, v nichž prakticky vše vypadalo stejně. Klaustrofobní, paranoidní a depresivní atmosféra funguje báječně, v čemž pomáhá i místy hodně sugestivní kamera, která se nebojí ani dlouhých a bezstřihových záběrů, čímž působí jako by autenticky a dokáže udělat událost i z pouhé chůze po ulici nebo vystupování z auta. Vzhledem k dost pomalému tempu je hodně času na tu nejjemnější psychologii postav a vysvětlení jejich motivace, čehož režisér využívá na maximum. Pomohl si i výtečným obsazením, v němž jsou všichni zcela přesní, nejvíc ale vyčnívají Tomasz Zietek, který se zmítá mezi touhou po pravdě a boji s pochybnostmi a snahou neztratit vlastní čest a rodinu, Sandra Korzeniak a dokonale minimalistický Robet Wieckiewicz, který sice nevstane od stolu, svými grimasami ovšem obsáhne úplně všechno. Asi můžeme Matuszynskému vytýkat, že tak trochu figurkaří a postava státní prokurátorky je karikaturou jako z učebnice, že je vždy na první pohled jasné, kdo je ten hodný a kdo zlý a že je možná stopáž až moc dlouhá a divák se nedočká nějaké katarze (k čemuž je ale objektivní historický důvod), to jsou ale v kontextu díla takové banality, že silný dojem z něj to nijak nezkazí a odpor k době, v níž je lež norma, to jen prohloubí. 80 % (06.05.2022)

Tak Poláci opět nezklamali. Nebojí se natáčet filmy s tématy, která by se měla neustále připomínat. Jak těm, kteří ty doby zažili a dost často umějí rychle zapomínat (v tom jsme mistři světa), tak i těm mladším generacím, které nevěří, že něco podobného bylo tehdy možné. Téma filmu je hodně třeskuté a zpracované strhující formou. Je nutné si uvědomit, že spousta obdobných případů komunistického bezpráví byla ve všech státech bývalého východního bloku a některé nebyly dosud úplně vyjasněny. Ale ti Poláci to všechno odnášeli nejvíce. Jsou k tomu semeništi zla (někdo to sice nazývá "mírotvůrcovstvím") bohužel nepříjemně blízko, takže to v minulosti schytali pokaždé nejvíce. Katyň a podobně ...  Kolem Smolensku bylo také zatraceně mnoho smradu, ale jak to bylo se možná někdy dozví naši potomci (prapotomci) a až poté co ten mrňavý mírotvůrce spolu s celým kremelským panoptikem skončí (doufejme) na smetišti dějin ... Paradoxem u nás je také to, že přesto. že v šedesátých letech jsme byli filmová první liga, což už dávno neplatí a za Poláky zaostáváme o zatraceně moc koňských délek. Kolikrát si nedokážeme ani vážit těch, kteří toho hodně dokázali a snažili se svým způsobem proti tehdejšímu režimu bojovat. Takže jak film o Karlu Krylovi, tak i první film o Janu Palachovi (Hořící keř) nám natočily polské režisérky ! O skutečném případu ubitého studenta, který je vynikajícím způsobem zpracován v tomto filmu jsme samozřejmě neměli ani tušení stejně tak i většina Poláků, protože se všechno muselo patřičně zahrát do outu a o tom všem film je. Je opravdu nutné takovéhle filmy točit a neustále připomínat to, na co bychom neměli nikdy zapomenout, Tomuto filmu se to podařilo na výtečnou, hned od začátku vás zarazí do křesla a dojmy z vyznění filmu ve vás uvíznou na pořádně dlouhou dobu možná i napořád. Proto je velice důležité filmy se žhavou tématkou točit stále a doby bezpráví, morálního bahna, lží a přetvářky neustále připomínat. Nakonec současní populisté se (bohužel) už začínají opět šikovat a místo toho, aby jich ubývalo, tak spíše přibývají ...  Jelikož se mi nějakou asociací vybavil starý fousatý vtip, který ale (bohužel) je čím dál tím aktuálnější  ! , nedá mi to a připojuji jej na konec :  Na Berounce chytil rybář krásnou rybu. Ryba povídá : Já jsem zlatá kouzelná rybka a když mne pustíš zpátky do vody, splním ti jakákoliv tři přání. Rybář ji hodí zpátky do vody, rybka vykoukne a "Jaké je tvoje první přání ?"  Aby k nám přišli Číňani a zase rychle odešli. "To ti mohu splnit a jaké je tvoje druhé přání ? "  Aby k nám přišli Číňani a zase rychle odešli.  "Nespletl jsi se ? To už sis přece přál ? "  Ne, nespletl jsem se.  "No dobře, ale teď už máš opravdu poslední přání. Žádné další už nebude, tak si to pořádně rozvaž. Jaké je tvoje třetí přání ? "  Aby k nám přišli Číňani a zase rychle odešli.  "No tři přání jsi vyplýtval na úplně stejnou věc. Ale prozraď mi, proč sis přál třikrát totéž ? To nějak vůbec nechápu ?  No ti Číňani půjdou 6x  přes Rusko  :-) " (20.08.2024)

Posledná rodina pravdepodobne navždy ostane Matuszyńskiho Občanom Kaneom, ten film proste už prekonať nejde. I tak je ale Leave no traces dokonalé dielo, aj cez vyťaženú tému, pretože originálne zobrazuje nezhody (a náznaky svedomia) aj medzi komunistickými pohlavármi, pri bezmála trojhodinovej stopáži má bezhlavé tempo, je perfektne vyvážené, skvele zahrané, kruté. Matuszyńskiho rukopis možno najviac poznať z práce s kamerou, ktorá je v “kontakných” scénach desne intímna, pri ne-dialógových scénach zas zaberá veľkými celkami spravidla malé exteriéry (parkovisko pred obchodom, parkovisko pred nemocnicou, pred políciou, pred psychiatriou), prípadne necháva hrdinov blúdiť šedivými chodbami nemocníc, a divák má z toho klaustrofóbiu, že  keď sa dostane do posledného dejstva,  je už prakticky mučený spolu s postavami. Veľký film, nejde mu nič vytknúť. Nechápem prečo mu ho akadémia opäť odignorovala. (15.04.2023)

Zase jeden film na výstrahu pre ľudí s názorom, že „Za socializmu bolo lepšie“ alebo „Nebolo to až také zlé“. A musel prísť, ako ináč, z Poľska, lebo my si tu akurát zvizualizujeme komunistov vtipne (v Česku) alebo ešte aj oslávime (na Slovensku). Z filmu ide všetka depresia totality a pohŕdanie životom človeka na všetkých úrovniach. Je až neuveriteľné, ako mohla fungovať taká mašinéria ľudí na ničenie životov druhých v záujme strany a jedného človeka. Toho ministerského komunistického zmrda ešte aj stvárnili tak odporne, akoby prišiel rovno z toho obdobia. (31.07.2024)