Štěstí

Vážně hodně hnusnej film o hnusných lidech, co se k sobě navzájem hnusně chovají, kdy jsem občas váhal, zda se smát anebo jen zírat; nejedna scéna totiž (snad záměrně) balancuje na hranici drsné reality s komickou absurditou a umím si představit, že někdo se bude smát víc a někdo naopak vůbec (a k tomu případně filozofovat, že tohle je pravdivý film o tom, jací všichni jsme...). Pro mě však (nejen) díky tomu zůstal tak nějak na půli cesty. Philip Seymour Hoffman a hlavně Dylan Baker jsou každopádně výborní. 6/10 (21.07.2010)

Tento film by moh kandidovat na rekord v počtu divnejch a úchylnejch postav na metr čtvereční. Mam pocit, že tam snad nebyla jediná normální postava. A divák musí bejt asi taky trochu úchyl a hlavně musí mít smysl pro hodně černej až zvrácenej humor, aby si to užil. Já jsem si to teda vyloženě vychutnával. Ani mi nepřišlo, že film trval skoro 2,5 hod. Uteklo to jako voda. Možná bych měl vyhledat nějakou odbornou pomoc, když se vyžívám v takovejch zvrácenostech. Ale radši jdu hledat další filmy od režiséra Todda Solondze :-) (07.01.2014)

Nedivím sa, že tento film je zaradený medzi 25 najnebezpečnejších, pretože dosť okato bagatelizuje sexuálne a iné úchylky a snaží sa vykresliť ich páchateľov, ako normálnych a snáď aj dobrých ľudí, ktorých pohnútky sú tak nejako ľudsky pochopiteľné. Hra s ohňom sa nemusí vždy vyplatiť. Každopádne mne, ako osobe bez nejakých významnejších sexuálnych úchyliek je snáď dovolené sa na niektorých pasážach aj zasmiať. Pedofil bol dosť drsný a rozhodne by som jeho činy nebrala ako zábavku na nedeľné odpoludnie, ale ostatní ma celkom slušne pobavili. (05.05.2015)

Film o postavách příliš zaujatých vlastními obscesemi a sebou samými, takže z jejich vzájemné interakce vyznívá falešná netaktnost a vykurvenost, jenž prostupuje jejich vztahy. Je to satirické i trefné. Film je bizarní a lehce znepokojivý extrakt toho, co lze vypozorovat v reálném světě. Děj se točí kolem dvou rodin, jejichž disfunkčnost dává nahlédnou pod povrch obrázku typické americké rodiny. Téma, které mě stále fascinuje. Happiness má něco z Americké Krásy a Magnolie. Je však o něco více pervy. Chybí mu však výraznější vizuální výraz a větší tah na branku. Přesto ale film, jenž by se neměl přehlédnout. (08.05.2020)

Pokud si dobře vzpomínám, uvádí Sigmund Freud v některém ze svých textů příklad "štěstí", které pocítíte tehdy, když vám za studené noci vyleze palec u nohy z pod peřiny a začne mrznout a vy si jej zastrčíte opět pod peřinu. Tím ovšem nechci "štěstí" v Solondzově filmu nijak zlehčovat. Jsou to zkutečná štěstí. Zde na poli sexuality, ale podobná jsou i v oblasti osobní kariery, byznysu či politiky - zde jsou ovšem nejpatrnější. Je pravda, že ještě před padesáti lety by byla jen málo myslitelná, ale to jen proto, že na ně nebylo v rámci boje o existenci dost času. Dříve se "štěstí" uskutečňovalo rychle a brutálně. Zde máme čas se v něm nimrat, a díky tomu i něco poznávat a poznané s něčím srovnávat. Rodinu Jordanovu a osoby, které s ní přicházejí do styku, nevidíme jako absurdity nebo extrémy, jsou součástí běžného toku života. A navíc: budoucnost se neptá, co bylo reálné a co virtuální, zůstává jen "štěstím" nasládlá pachuť života. Sám si o významu štěstí dle Todda Solonze ani dle svého života moc nemyslím. Raději zpět k Freudovi, který chtěl zřejmě říct, že štěstím je okamžité odstranění tělesné či duševní bolesti - nic nad to. Pokud vás dneska nebolí zub, máte štěstí. A pokud ano, budete ho mít, až vám ho zubař vytrhne. (17.07.2021)