Rychlé pohyby očí

Vůbec nevím, jak tento film popsat. Vizuálně je rozhodně velmi působivý, je tam spousta hezkých záběrů, kompozic a zajímavých efektů. Film vypadá moc dobře. Hudba taky nebyla špatná. Děj (pokud tam vůbec nějaký je) jsem ale vůbec nepochopil. Mám dojem, že jedna část se odehrává ve snech a druhá ve skutečnosti, ale je těžké přijít na to, která je která. Herecké výkony nebyly skvělé, ale špatné taky ne. 5/10 (09.09.2022)

Český lev udělen zřejmě omylem, protože jinak toto ocenění spadá čistě do kolonky restitučních taškařic. Po debaklu se zničením kariéry Zdeňka Tyce byl sice rok klid, ale Radim Špaček měl po tomto cejchu na úvod kariéry taky na dekádu stopku. Jakožto nadějný famák byl sice až naivně roztomilý ve své snaze něco zásadního říci a sdělit světu,  ale když to srovnám s tím, co FAMU produkuje dnes, devádesátková tvorba měla ještě alespoň snahu o ten experiment. Práce s filtry nápaditá, hrátky s pohyby (nejen) očí taky, DVD by to chtělo určitě. (03.06.2015)

4/10 - Postmoderna jak má být! Devadesátá léta minulého století v plné kráse! Není to až zase taková nuda, v těch sedmdesáti minutách se dá najít i pár dobrých momentů. Vůbec nechápu, proč film získal Plyšového lva. Tenhle film je nezařaditelný a nenominovatelný. Plyšového lva nechte Kameňákům a Českého lva Svěrákům. Rychlé pohyby očí jsou prostě úlet. (26.05.2007)

Jeden z nejzajímavějších experimentálních filmů, které jsem dosud viděl (a to je nevyhledávám). Hlavní ženská role byla obsazená velmi dobře (ostatně i ta mužská, ale víc si mě získala ta slečna) a pobavila mě další, tentokrát hodně improvizovaná kreace postavy psychologa a mého bývalého učitele Martina Dohnala (v Rivers of Babylon se předvedl rozhodně lépe). Plyšový lev je krajně nezasloužený - přestože jde o nejméně mainstreamový film roku 1998, nejhorší není ani omylem. (27.07.2009)

Občas probleskl zajímavý vizuální moment, ovšem nic nemohlo zastínit naprostou přetaženost úplně všeho ostatního. Špatné herecké výkony byly nejhorší zrovna v těch chvílích, kdy měly být nejupřímnější a jakmile jsem si myslela, že už nemůže přijít větší klišé, vpadnul na scénu vyprázdněný motiv strhávaného domu (za nepřítomnosti zvuku a v postupně červenajícím vzhledu...). Proti surreálně-experimentálně-psychologickým mozaikám nic nemám, ale v tomto případě byl film seskládán z přehršle scén, o kterých si tvůrci prostě řekli: "A proč ne?" (12.12.2010)