To nic, drahá

Asi jsem měl White coat syndrom, ale Olivia Wilde by mi v seriálu  Dr. House asi tlak měřit nemohla. Kdyby si ke mně usedla na lůžko, rtuť z tlakoměru by se popraskanou trubicí rozkutálela všude po pokoji... Tehdy se mi fakt líbila. Proto mne dost překvapilo, když jsem zjistil, že tohle režírovala. A šel jsem do toho hlavně kvůli tomu. Scénář mne však ale zcela pohltil (ano pamětníkům to připomene dokonalý Stepford) a to snové sterilní městečko během amerických padesátek.... Ugh.. Chlapi ruku na srdce. V té první půlce jak se manžel vrací domů v té nablýskané káře a jen odevře dveře domu, čeká ho v naklizeném vnitřku načesaná usměvavá ženuška jen k nakousnutí podávajíc sklenku whisky se soustrasným dotazem - tak jak jsi se měl dnes miláčku v práci? Na stole parádní večeře, jenže vy nevíte zda si nedat předkrm v podobě téhle dokonalé ženušky... Asi nebudu sám, kdo smutně polkl a krutě záviděl. Ty naše návraty jsou mnohdy o poznání krutější, byť jsme den měli mnohdy stejně těžký jako Harry Styles. Nás však doma mnohdy čeká binec vytvořený přes den dětmi a leckdy nasraná manželka (co měla také náročný den v práci) avšak z důvodů, které nechápeme  a po čase se je už ani nesnažíme dekódovat. Prostě to tak je. Je zase nasraná. Samozřejmě - nenančančaná a bez sklenky whisky. Ženy holt chtěly emancipaci, chtěly také řídít svět a tak ho dnes spolu s muži řídí. Kus té tíhy díky tomu spadl i na ně a jim se to ne vždy líbí. Asi si to představovaly jinak.  Nejsem mileniál, který si jako XYZ jedinec myslí, že kojící muž je samozřejmost a kdyby to šlo tak rodící také. Podle mně se svět v nějaké části svého vývoje, právě někdy v těch padesátkách na té západní straně polokoule prostě posral. A tak ten filmem předložený sen - přibarvený a aromatizovaný se mi moc libíl. Tu dobu mám rád, mám rád i tu architekturu, design, hudbu... Vůbec by mi nechyběl internet ani další dnešní vymoženosti. Jenže jak se příběh posouvá dál, náhle začneme chápat, že ne vše je takové jak to na první pohled vypadá. Závěrečné rozuzlení bylo docela zajímavé a nebudu spoilerovat. Musím uznat, že Olivia překvapila a to mile. Ztvárnění padesátek je tu na jedničku s hvězdičkou a asi se je dokonce podařilo udělat ještě výraznějšími, než možná samy byly. Ale ono to má svůj důvod. Mimochodem porovnejte si ty světy tam a u nás. V té době byla u nás módním vrcholem čepice rádiovka, montérky a gumáky. Dozvuk předválečné módy ještě chvilku setrvačností dojížděl, ale obleky a klobouky se u společnosti pod ruSSkým vlivem pomalu přestávaly nosit. O tm, že na západě měli klimatizace i v autech té doby a u nás se stále topilo uhlím až do sedmdesátek ani nemluvě... Tohle byl hooodně zajímavý film našťouchaný skvělou hudbou té doby. Já jí poslouchám, takže mi to tam sedlo ale zase mne to až tak nepřekvapilo. Závěrečnou písničků z titulků mám velmi oblíbenou , ale znám ji v lepší verzi od The Dinnig Sisters. A ta taneční scéna super, ale kdo zná geniální klip od ještě geniálnějšího hudebníka Jarvise (PULP) zroku 2010 - This is Hardcore - mimochodem odehrávající se ve stejné době jako film, je mu závěr čímsi povědomý. Inspirovala se i Olivie? Každopádně, jestli má ráda Jarvise Cockera, tak má u mně další bod! :-). Dávám za 4 prázdné vaječné skořápky. * * * * (08.05.2023) (méně) (více)