To nic, drahá

Štýlové retro, úchvatné kostýmy, výborný soundtrack, majster Matthew Libatique za kamerou a iba 26-ročná Florence Pugh, ktorá svoje herecké kvality už naozaj nikomu dokazovať nemusí. Aj takto by sa dal v skratke opísať druhý celovečerný film Olivie Wilde Don’t Worry Darling. Pri týchto slovách to však nekončí... Alice (Florence Pugh) si spolu s manželom Jackom (Harry Styles) užíva idylický život na americkom predmestí. Dokonale napĺňa rolu vzornej manželky a za svoju poslušnosť, tvorbu tepla domova a najmä diskrétnosť, dostáva na oplátku život v bavlnke plný luxusu a veľkolepých večierkov. O záhadnom Projecte Victory, ktorého súčasťou je aj jej manžel, nevie nič bližšie. Keď sa však začnú diať isté záhadné veci, v Alice sa postupne otvára čoraz viac znepokojivých otázok...lenže pýtať sa nie je z jej pozície celkom povolené. Pri tvorbe mysteriózneho trileru ako inšpirácie režisérke údajne poslúžili snímky ako Počiatok (2010) a Truman Show (1998). Snáď najviac z neho cítiť Stepfordské paničky a pocitmi nekomfortna a štylizáciou do pastelových farieb miestami aj menej známy, no výborný kúsok Swallow (2019). Don’t Worry Darling ma chytil od prvej minúty. Pôsobivou atmosférou, dokonalým prostredím hraničiacim až s desivou sterilitou, ako aj hereckým obsadením. Florence fantastická, pozdvihnúť treba aj Chrisa Pinea, ktorý ako Frank, zakladateľ utopického projektu, dodáva každej scéne náležitú iskru. Harry Styles vyslovene neprekáža, no rozhodne by som v jeho role videla radšej pôvodného kandidáta - Shiu LaBeoufa. Ak by som mala hodnotiť prvú hodinu a pol, s hodnotením by som rozhodne išla vyššie. Za ňou však prichádza postupné odokrývanie informácii a servírovanie hlavnej idey, ktoré je podané vcelku nešťastne. Povrchne a spôsobom, ktorý zamedzuje dosiahnutiu patričnej katarzie. Práve táto záverečná pol hodinka pre mňa film až bolestivo rýchlo presunula z kolonky "nadštandardné" do "priemerné". Pretože už samotný vývoj deja divákovi jasne naznačuje, kam režisérka svojimi myšlienkami smeruje (kritika spoločnosti – postavenie žien, patriarchát...) a už iba prakticky dostáva to, čo aj tušil. Veľké myšlienky na Nolanovský štýl nečakajte, každopádne však Olivia Wilde ako režisérka nie je stratená a talent tam je. Film má po iných líniách čo ponúknuť a ja som si ho (až na to finále) príjemne užila. (08.11.2022)

Obstojná žánrovka so sympatickým castingom (trio Pugh/Styles/Pine vyzerajú ako hviezdy z dobového filmu) ale s deravým scenárom. Prvé dve tretiny a najmä dlhočizná expozícia majú minimum zaujímavých dialógov alebo scén a celý príbeh poháňajú deus-ex-machina zvraty (wtf bolo to lietadlo?). Nosný zvrat síce extra originalitu nepobral, ale nič svetoborné som ani nečakal, dobré remeslo to stále vie vynahradiť. A Olivia Wilde je dobrý remeselník (kamera, kostýmy, či podivná hudba), aj preto je tretí akt násobne zaujímavejší, až je škoda, že ten zvrat neprišiel skôr (možno v tretine, najneskôr polovici) a príbeh nepokračoval ďalej. (29.09.2022)

O To nic, drahá se v poslední době píše hlavně v souvislosti s většími a menšími skandály na place, což je trochu škoda a nový film Olivie Wilde si to nezaslouží. Po vcelku chytrém komediálním dramatu s dementním českým názvem Šprtky to chtěj taky razantně změnila žánr a její novinka rozhodně dovede zaujmout na první pohled a poslech. Matthew Libatique umí navodit atmosféru padesátých let takových, jaké možná nikdy nebyly, ale jak je lidé přes filtr nostalgie chtějí vidět. John Powell zase udělal jeden ze svých vůbec nejlepších soundtracků a obrazově a hudebně není snímku co vytknout. Dovede být okouzlující a o pár vteřin později zase velmi znepokojující. Florence Pugh je v hlavní roli výtečná, stejně jako Chris Pine a vlastně se tu snaží všichni před i za kamerou. Jenže jim nohy podráží samotný příběh, který sice není vůbec špatný, bohužel s postupující stopáží se ukazuje, že Wilde nemá v ruce novou Truman Show, Dark City, Počátek nebo Matrix, ale jen solidní a funkční materiál, ze něhož dovede vymáčknout technicky brilantní film, jemuž však především v závěru chybí emoce, překvapení nebo nějaké hodnotnější sdělení. Výsledkem je dobrá podívaná. Výjimečná ovšem ne. Rozhodně ale budu rád, když bude v režisérské kariéře Olivia Wilde pokračovat. (20.09.2022)

Nefunguje to ani jako zajímavě zkonstruovaný fikční svět, ani jako Twilight Zone anekdota, ani jako alegorie. V ničem to vyloženě neselhává a tenhle typ filmů obecně mám rád, proto se vyškrábu k nadprůměrnému hodnocení, ale jinak hlavně asi teda zklamání. Olivii Wilde bych za to neplivnul do obličeje, ale ani moc nezatleskal teda. (20.09.2022)

Olivia Wilde přišla za svojí kolegyní Florence Pugh s kulantním návrhem, zda by byla ochotná rozplétat strašlivou záhadu uvnitř jedné prosluněné a zdánlivě dokonalé komunity. Bude to o ženě v domácnosti z 50. let. Bude to mít podobu psycho(ne)logického thrilleru. A bude u toho i Chris Pine a Harry Styles. A nadějná mladá herečka pod slibem orálního sexu s Harrym (skutečně film tuto pikantní scénu obsahuje) se nenechala dvakrát přemlouvat a Harrymu svůj klín nakonec nastavila. Divák se ocitá v dobré herecké společnosti a pel samotné záhady pěkně příkladně filmem atmosféricky prostupuje a rezonuje. I režijní přístup Olivie, která v menší roli ztvárnila kamarádku hlavní hrdinky, je technicky na úrovni. S tvůrčím přístupem už je to ale podstatně horší. Diváci hlavně  musí přistoupit na to, co film vesměs postrádá a tím je originalita. A nelze dost dobře mávnout nad existencí filmů typu Stepfordské paničky, Náhradníci a další podobné výtvory. Navíc je film poměrně roztahaný. Dvě hodiny jsou místy znát, některé scény jsou dost natahované a nejsou zakončeny nějakým excelentním režijním nebo scenáristickým nápadem. Nevysvětlitelné incidenty v podobě zříceného letadla, kterému nikdo nevěnuje pozornost, nebo sebevražda nešťastné ženy tmavé pleti, jejíž tělo odklidí horlivá skupinka tajemných poskoků, to jsou asi tak největší taháky filmu. Pak jsou to také nebetyčně dementní proslovy záludného Chrise Pinea a šílená taneční kreace Harryho Stylese. A pochopitelně diváka čeká a nemine velká pointa v závěru filmu, která v celém rozsahu není tak úplně průhledná, nepřekvapí, jak by ale chtěla a měla. A rozhodně je lepší se o ní nikterak rozepisovat, aby tvůrci filmu měli alespoň malinkou radost ze svého úporného snažení. Aspekty v podobě dobových rekvizit, retro hudebních songů, známých i neznámých, a orchestrální hudby Johna Powella snesou přísná měřítka. I kameraman Matthew Libatique předvedl precizní obrázky, jen v jedné scéně narušené nežádoucím slunečním přesvícením. Olivia Wilde se mohla ve všech ohledech spolehnout na talentovanou Florence Pugh. Jejich tandem jim zdárně vyšel. Celkově se ale nedostavilo překvapivé filmové dílko, co by vládlo ustálenou logikou vyprávění a nechaotickým scénářem. 6/10 (23.11.2022)