Institute Benjamenta, or This Dream People Call Human Life
Institut Benjamenta oder Dieser Traum, den man menschliches Leben nennt
Obsahy(1)
Režisérský tým identických dvojčat, bratrů Stephena a Timothyho Quayových, kteří mimochodem v roce 1984 natočili krátkometrážní animovaný film na počest Jana Švankmajera, přináší českým divákům pozoruhodné surrealistické drama pro fajnšmekry. V jeho středu stojí Jakob Von Gunten, který přichází do prostředí kafkovsky laděného Institutu Benjamentových, kde bratr a sestra vyučují, jak být co nejlepším sluhou. Používané metody jsou sice absurdní a ne zcela pochopitelné, jeden efekt ale mají – Jakob se do své učitelky, Lisy Benjamentové, po čase zamiluje. Jejich sbližování se však jakýmsi záhadným způsobem podepisuje na ženině zdravotním stavu. A bratr Lisy, Johannes, který má sklony k incestnímu chování, začíná chápat, odkud vítr vane. Scénář tohoto pozoruhodného, mnoho otázek vyvolávajícího dramatu vznikl dle předlohy švýcarského autora Roberta Walsera, snímek se pak může pochlubit cenami z festivalů v Locarnu, Stockholmu a z portugalského Fantasporta, kde obdržel zvláštní uznání poroty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Moje oči a fantazie zažila při sledování pár orgazmů. Ale k lepšímu pochopení filmu jako celku by mi určitě pomohlo ještě jedno shlédnutí. Úžasná kamera a režie a fantazie tvůrce je obdivuhodná. Opravdu film jako sen. Podle mě je film o nenaplněných touhách a vášních jedné ženy a vše okolo ní (škola) je jen reálná vizualizace jejího vnitřního světa. A zároveň se ona snaží tento svůj svět využívat a hledá v něm útěchu ač nenachází. Občas bych tvůrcům "oficiálních textů" nafackovala. Je to opravdu urážka filmu. ()
Nevím, proč, ale moc mi to nesedlo. Dialogy jako "Zabíjí mě prázdnost chytrých lidí" mě docela štvaly. Myslím, že samotný příběh mohl být docela zajímavej - Jacobem je posedlé bratro-sesterské duo Benejamentů, škola pro sluhy, nejdivnější Kraus od Show Jana apod. Líbila se mi například scéna, kdy sluhové nacvičují svoje akce pro různé situace zatímco mávají ubrusem. Kamera jde ze strany na stranu a má to celkem zajímavý feel. Jen se to tváří moc tajemně a fakt nevím jestli je tam dost obsahu nebo hloubky, aby se to vyvážilo. Možná se spíš radši podívám na nějaký film Guye Maddina nebo znovu zhlédnu Juráčkovo Případ pro začínajícího kata, který mi to docela dost připomínalo. Bohužel mě to tak nezasáhlo, jako filmy těhle tvůrců, a asi si příště pořádně rozmyslím zda-li Quayům věnovat více času. ()
Jak je ta naše existence mlžná. Jak jsou ty představy zítřka naivní. Nikoliv snění, ale realita. Sehnutí, vysmívající se potajmu ostatním, chudí duchem na povrch, bezduší uvnitř. A kolem se jako had z ráje omotává touha těch ostatních, těch jiných, být součástí, ale zároveň naprostý odpor, snad až pudový odpor, mít s tím cokoliv společného. Protože existence, ta obyčejná, je tak... obyčejná. A přesto v ní lze nalézt poklady, ke kterým jde upřít zrak. Jen je smutné, že je to pouze klam a faleš, předstírání. Tento svět je pláčem těch jiných, pláč nad nesmyslností malosti. ()
Bohužel si film už moc nepamatuju - mám pocit, že bych mohl dát i pět, ale nechám to tak. Mladý muž se přihlásí do školy pro sluhy, kterou vede podivínský pan Benjamenta a jeho sestra. Rozehrává se spleť surrealisticko-absurdních událostí, které ale nejsou odlehčené ani špetkou humoru (snad jen takovými detaily, jako skleněná baňka s jelením spermatem s dvěma malými trubičkami pro nasávání vůně). Tíživá kafkovská atmosféra, inspirace Švankmajerovou poetikou. Zajímavý závěr. ()
Fascinující návrat do rakouského (hlavně jazykově německého) kulturního ovzduší, v němž bublají všichni ti Musilové (Zmatky chovance Törlesse, že - i v Schlöndorffově zpracování), Krausové, Kafkové, Freudové, Klimtové, ale i Hitlerové a Masarykové. Myšlenkově silné, zároveň vtipné, obrazová stránka návratu do 20. let německého filmu dokonalá, hudba kombinující moderní zvukově puristický jazz s postupy klasické vážnohudební moderny adekvátní. ()
Reklama