Perníková věž

Je to naprosto neškodná blbost, kterou jsem ale viděl s partičkou v kině a jelikož jsme před tím byli na pivku, o to víc se nám to asi líbilo. Například scénka, kdy zhulenej maník prochází s botama v ruce před televizorem, kde sedí rodiče a myslí si, že je neviditelný, je scénka k popukání.................moje hodnocení = 6,5 z 10. (04.10.2014)

Perníková věž je jeden z mála novodobých českých filmů, který je srovnatelný se zahraniční produkcí. Ta věta zní sice divně, ale je to tak. Film je moderní a svěží, vtipný i dramatický zároveň, na nic si nehraje. V Čechách po roce 1990 nikdy nikdo nic takového ještě nenatočil (fíha, to je záporných slovíček) (01.06.2004)

Dva nerozluční kamarádi Jakub a Radek mají největší potěšení z drogového rauše. Když se jim jednou za čas v jejich zhulených kebulích rozjasní, nemile zjišťují, že svět kolem nich není jen konopí a pervitin, ale vyřítí se na ně problémy, které jdou za hranici zákona. Tenhle film považuji tak nějak za zapomenutý a vymykající se z tvorby Milana Šteindlera. Ten obměnil svůj ustálený tvůrčí tým, nepovolal k sepsání scénáře svoji dvorní scenáristku Halinu Pawlowskou a pokusil se jít cestou nevšedního experimentu. Vznikl snímek, co má charakteristiku černé komedie s detektivní zápletkou, která nemá problém přejít do dramatického vyostření. V titulních rolích září Jan Dolanský, ještě s chlapeckou vizáží, a Radek Kuchař, ještě před svými 150 kily. Oba vydatně hláškují a daří se jim zvládat i dramatické pasáže. Méně kvalitním tahem se ukázalo zobrazení rodinného zázemí postavy Dolanského. Toho ve větší či menší míře kontrolují jeho rodiče, Michal Dočolomanský a Sylva Legnerová, jejichž působení ve filmu ještě dostalo i retrospektivní pasáž, která ukazuje podivné rodičovské výchovné metody na prázdninové dovolené na chatě u jezera. Ještě se sluší podotknout, že všichni slovenští herci jsou předabování českými herci, přičemž by to ani tak nevadilo, kdyby se nejednalo o známé slovenské tváře, které jsou nebo byly majiteli poměrně libozvučných hlasů. A aby se do filmu dostal i nějaký ten mafiánský prvek, zlotřilého majitele hudebního klubu ztvárnil (zesnulý) Vladimír Marek, poměrně specialista na podobné zloduchy. Film postupně chce rozhodně překvapovat. Scenáristicky i režijně. Režijní styl se svým uchopením blíží k videoklipové formě, která ovšem není nikterak nesnesitelně přehnaná. Scénář scenáristy a skladatele Martina Němce tentokrát spolehlivě odhání dosavadní Šteindlerovu stálou diváckou klientelu. Příznivci jeho opusu Díky za každé nové ráno film moc neocení, fanoušci jeho režijní prvotiny Vrať se do hrobu! také budou nevěřícně zírat, zda se stále jedná o tvorbu toho samého režiséra. Film oslavil dvacáté výročí svého vzniku. Má svoje tvůrčí finesy, originalitu a zub času ho ještě úplně neohlodal. 8/10 (10.09.2022)

Svého času se na tenhle film chodilo jako na nové Samotáře, jenže on je spíš nový Requiem For A Dream. Pochopitelně bez všech jeho kvalit. Příběh je stejně banální jako předvídatelný, což u Aronofského drogového thrilleru nevadilo, ale Perníkové věži to podráží nohy, protože jinak není kde brát. Herci jsou - mimo sympatického Jana Dolanského a Vladimíra Marka úplně tuctoví, a navíc příšerně dabovaní. Mix zvuku je celý ohavný, což atmosféře rozhodně nepřidává. Scénář se ji navíc ředil neustálými vtípky, z nichž většina jen prošuměla. Šteindler zkoušel co se dalo, takže jsem měl občas pocit, že točí absurdní drama. Krásným příkladem je zpívací scéna, která nemá vůbec žádný důvod, pointu, ani význam. Zaujal mě alespoň depresivní závěr. Před dvaceti lety mě z něj trochu mrazilo. Dnes už ani to ne. (10.02.2022)

Na tenhle film jsme šli do kina se školou. Vyučující museli být z tohohle obrazu života, kdy je braní drog naoko super zábava, nejspíš dost vyděšení. Jinak poměrně atmosférické a depresivní. Přiznám se, že mě konec docela překvapil. Určitě by se to ale obešlo bez vzpomínkových scének z dětství, kdy se rodiče s lehkým a nepřirozeným smíchem dívají na děti, hrající si ve vodě. "Myslela si, že jsou to nějaký knížky." "No jasně, Pexeso, to je náruživej čtenář..." (147.) (07.03.2007)